Kravata
„No, ale jakých!!! Ty si přece nemůžu vzít na krk,“ přerušil ji rychle. Nechtěl slyšet, že přece teď nemůžou zbytečně utrácet, když šetří na nová okna.
„A proč bys nemohl? Co je na nich tak špatnýho?“ snažila se o komunikaci z obýváku.
„Co jsi říkala?“ dělal, že špatně slyšel a postavil se mezi futra dveří.
„Že na nich nevidím nic špatnýho.“
„Ty jsi dobrá! To je vidět ženská. Nerozumíš kravatám. Je jiná móda a vůbec… Prostě s tebou na ten ples jinak nepůjdu,“ nasadil vyděračskou páku, která vždycky zabírala.
„Přece mě nenecháš jít samotnou. A víš dobře, že já tam musím.“
„To je tvoje věc. Reprezentační ples vaší firmy je mi úplně ukradenej. “
„Ale miláčku, já …“
„A neříkej mi miláčku, buď tak hodná,“ přerušil ji rychle a vrátil se do koupelny.
- Ach jo, to zase bude den - pomyslela si a vrátila se k načaté práci.
Hlavou ji doznívala jeho poslední slova – neříkej mi miláčku. Byly doby, kdy se takto oslovovali běžně. A on to snad nyní bere jako její výsměch?
Probírala se věcmi ve skříni, když se znovu objevil vedle ní.
„Tak co? Kdy půjdeme na nákup? Nebo mám jít zase sám?“
Podívala se na něho. Pravda, poslední dobou chodil každý sám. Nějak je to už společně nebavilo. Vlastně hlavně ji to nebavilo.
„Jdi sám a kup si teda co se ti líbí. Musím to tady dodělat.“
„Fajn,“ otočil se rychle, jakoby takovou odpověď už předem čekal.
Za chvíli uslyšela cvaknutí dveří a byla zase sama. Posadila se do křesla a hlavu si dala do dlaní. Je to s nimi nějaké špatné. A taková to byla láska. Nedali bez sebe ani ránu. Svým způsobem ho má stále ráda, to je fakt. Ale není to už ta bláznivá láska. Změnil se! Je hrubší a panovačný. Co si umane, to musí mít a nekouká, zda by si ona něco také nepřála nebo nepotřebovala. Ztratit ho však nechce, proto mu raději vždycky ustoupí. Je to ale takhle dobře? Tady přece nejde jen o tu pitomou kravatu, ale o princip. Když se dohodli, že budou šetřit a ona to dodržuje, jak jen může, proč to on vždycky poruší?
Povzdychla si a sáhla po telefonu. Vytočila dobře známé číslo.
„Miláčku, jsi sám? Můžu mluvit? ……Jo, odešel kupovat kravatu. Zase jsme se kvůli tomu chytli. …..Hm, možná, že i něco tuší. Je divný. Budeme muset dávat větší pozor….Jo, vím. Taky se mi stýská.…. Jasně, že půjdeme na ples….Taky se těším…..Alespoň se tam uvidíme…. Jo……Tak mi drž palce, ať to s ním vydržím….Taky líbám. Pa.“
A ta, která první hrubě porušila manželský slib, se slastně protáhla, jako falešná kočka. Pohodlně se opřela a přivřela zelené oči před ostrými slunečními paprsky, které proudily do místnosti pootevřeným oknem.
Alena Pekařová
Vážení přátelé a (ne)vážení nepřátelé,
tak jsem se konečně rozhodla! Nebylo to hned, zrálo to pomalu, ale dozrálo (myslím) v pravý čas. Končím zde na blogu iDnes. Důvod? Špatně snáším ty zde neplodné diskuze, urážky a hádky o ničem.
Alena Pekařová
Jak ekologicky na mšice.
Potíže se mšicemi zná snad každý pěstitel čehokoliv. Pokud jsou venku na růžích, je to jednoduché – růže nejíme a tak bez váhání použijeme doporučený a zakoupený sprej. Tedy chemii. Něco jiného je, pokud se vám kolonie mšic usídlí na chilli papričkách pěstovaných celoročně na kuchyňském okně.
Alena Pekařová
Ostrov
Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.
Alena Pekařová
Už je to tady!!!
Vážení, dovolte mi jen krátké oznámení. Tak „už je to tady“ a nikdo nám to již nevezme.
Alena Pekařová
Za komunistů bylo líp?
„Jo, za komunistů bylo líp, paní Nováčková, to mi věřte,“ otočila se starší paní ke své sousedce na lavičce a povzdechla si. „No, jak v čem, paní Pavlíčková, jak v čem,“ odpověděla váhavě oslovená.
Alena Pekařová
Psí záhada
Ten článek v magazínu „Víkend“, mě zaujal natolik, že jsem v paměti pátrala, zda jsem něco takového také nezažila.
Alena Pekařová
Já a metro
ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale ...
Alena Pekařová
Kouzelná kniha
Kouzelnou knihu má možnost poznat a přečíst úplně každý! Nevěříte? A přesto je to pravda.
Alena Pekařová
Kde to jenom vzali?
Dnešní ráno jsme, tak jako jindy, pustili rádio, na kterém máme nastavenou svoji oblíbenou stanici. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že včerejší den - 19. ledna 2015, byl označen za nejhorší den v letošním roce.
Alena Pekařová
Hlavně, že si můžeme hrát
Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Alena Pekařová
Šedý mrak
Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Alena Pekařová
Proč ho strašíte?
Autobus měl přijet přibližně za tři minuty a po chodníku se ještě loudavě přibližovala hlasitá trojice. Tedy ona, on a ono. Vypadalo to, že pojedou do města se mnou.
Alena Pekařová
Dopis
Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře.
Alena Pekařová
Hvězda
„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“
Alena Pekařová
Proč to nefunguje?
Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
Alena Pekařová
Proč je mi smutno na Silvestra
Zkusili jste si někdy vyjít na Silvestra ven do noční zahrady a jen tak v tichosti tam postát? Ne? Pak asi nepochopíte ten můj smutek nad lidským a hlučným vyjádřením silvestrovského veselí.
Alena Pekařová
Proč si nedat třeba amarouny?
„Tak, a je po Vánocích,“ konstatoval syn s pohledem upřeným do lednice. Ne, že by byla prázdná, ale trochu přece jen zhubla. „Ty máš hlad?“ zeptala jsem se spíš jen proto, aby řeč nestála. Byly dvě hodiny odpoledne a po docela vydatném obědě hlad mít ještě nemohl. „Ne, jen mám na něco chuť.“
Alena Pekařová
Proč si nepopřát – aneb jsem tady nová
Nevím ještě, jak to tady na blogu všechno chodí a funguje. Jsem nová (od letošního léta) a jako nováček se tady teprve pomalu rozhlížím. Ale přece jen jsem již na něco důležitého přišla a podle toho se začínám i chovat a zařizovat.
Alena Pekařová
Proč se tak chovají?
Když mi tu příhodu vyprávěl, přepadl mě velký vztek na celý ten nespravedlivý svět. Proč se někteří chovají tak bezohledně, tak agresivně a tak hnusně? Proč schválně kazí náladu ostatním a pak se ještě hrozně diví, že nejsou mezi lidmi oblíbení?
Alena Pekařová
Zvoneček
Začalo to všechno úplně nevinně a to tím, že Lojza našel zvoneček. Tak, jako každé sobotní ráno, se vydal na svá známá místa do lesa. Vykračoval si to s košíkem a s novým narozeninovým houbařským nožem a ......najednou ho za pařezem uviděl. Byl tam, chudák malý, zapadlý v mechu a trochu kovově svítil.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 106
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 752x