Já a metro

ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale …

…Moje pracovní povinnosti mě nakonec přece jenom dostihly a já byla nucena dojet autobusem sama do Prahy a do cíle cesty pak pokračovat metrem a dokonce i velký kus pěšky. Ještěže tak. Neumím si už vůbec představit, že bych cestovala navíc ještě několika tramvajemi. Ne, že by to asi nebylo možné, ale raději jsem volila pěší variantu.

Prohlédnu si Prahu, konkrétně Václavák, utěšovala jsem se. Marně! Strachem z neznámého prostředí a osamocené cesty, jsem několik dní dopředu skoro nespala.

Mám hodného syna. Zželelo se mu matky a smiloval se nad ní.

„Kam to vlastně přesně jedeš?“ ozval se asi týden před mojí plánovanou cestou, aniž by se na mne otočil. Koukal jako obvykle dál do počítače a něco rychle ťukal na klávesnici.

S úlevou jsem sbalila mapu Prahy a s nadějí v hlase mu oznámila konečnou adresu.

Mlčel. Na monitoru však něco pracovalo. Pak to vypadalo jako mapa a už jsem poznávala Prahu.

„Ty jsi zlato! Ukážeš mi to, viď?“

 „A proč myslíš, že to otvírám?“ prohodil přes rameno a z jeho výrazu bylo zřejmé, co si o nechápavé matce myslí.

Raději buď co nejvíc zticha - projela mi hlavou dobrá rada a já se jí hodlala držet.

Za odměnu pak následovalo přesné ukázání autobusového nádraží na Černém mostě, trasy metra stanice B, výstupu z metra Na Můstku a pěší trasy přes celý Václavák a ještě kusu cesty za něj. Takhle se mi to už nezdálo až tak hrozné.  Zvlášť, když se mnou, ten můj zlatý kluk, ochotně několikrát prošel virtuální trasu i z pohledu chodce, přešel se mnou přesně na přechodech, kterých budu muset použít a horem přeskočil podchody a průchody, ale jejich vstup a výstup jsem měla zmáknutý.

„Chceš ještě vytisknout mapu?“

„Jo, to by bylo bezva,“ oddechla jsem si. „Budu si to moct v Praze konfrontovat se skutečností.“

„No právě,“ oddechl si syn, že se zase může v klidu věnovat sám sobě a předal mi dvě stránky. Jednu s klasickou mapou s názvy ulic a naznačenými domy a ještě jednu, kde domy vypadaly jako domy a stromy byly stromy a ne jen zelená plocha.

„Díky moc.“

„Není zač. Ale jak se dostaneš z metra na přesnou ulici, to ti už ukázat nemůžu.“

Zarazila jsem se. To je vlastně pravda. To mi nedošlo. Bude tam zmatek a několik východů. Taky nástupní zastávku, z Čerňáku zpět domů, musím najít hned po příjezdu. Nazpátek budu třeba spěchat, aby mi to neujelo, a nebudu mít už čas lítat po nástupištích a hledat své číslo odjezdové zastávky.

„Prosím tě, dalo by se najít, kde je na Čerňáku číslo 5?“ zeptala jsem se opatrně a vzhlédla s nadějí k synovi.

„Nevím, podívám se,“ ochotně klikal na klávesnici a zdálo se mi, že ho to začíná dokonce bavit.

„Tady to vidím,“ zavolal po chvilce hledání a já koukala na zastávku a zjistila, že je hned u schodů na nástupiště.

„Ještě se podívám, kde si koupíš lístky do metra…. Hele – to je hned tady u výstupu z autobusu. …No vidíš, je to lehký, to najdeš!“ konstatoval nakonec a sám se sebou spokojený, ukončil exkurzi po Praze.

Sice jsem se uklidnila, ale jen do chvíle odjezdu. Pak nervozita a strach opět propukly v plné síle. Nicméně, vybavená mapou a časy odjezdů a příjezdů mého autobusu, vyrazila jsem z domova ještě za tmy. V Praze budu za dvě hodiny, to už bude snad svítat a já se tam tak budu lépe orientovat. Utěšovala jsem se cestou.

Ze začátku to šlo všechno podle plánu a mapy. Vystoupila jsem na Čerňáku, koupila si dvě jízdenky na metro a jednu z nich správně, třesoucí se rukou, označila datem a časem.  Vstoupila jsem na stanici metra a očekávala příjezd, spolu s davem lidí. Tak už to začalo. Plno lidí a každý se někam a za něčím rychle hnal. Při nástupu do vozu, jsem musela čelit náporu, abych se vůbec dostala dovnitř. Místo k sezení sice nebylo, ale to mi až tak nevadilo. Spíš jsem potřebovala vidět, jakou zastávkou budeme projíždět příště. Sledovala jsem pečlivě každé hlášení a ještě ho kontrolovala s mapou trasy nade dveřmi vozu. Mé konečné – Můstku – jsem se dočkala po dvaceti minutách jízdy. Vystoupila jsem a rozhlédla se. Lidský proud se nejprve rozdělil a pak rozčtvrtil a já si po přečtení tabulek a jejich vyhodnocení, jeden z proudů vybrala. Jenže samozřejmě špatně. Dostala jsem se do chodby nad stanicí a mohla tak sledovat, jak jednotlivé vlaky přijíždějí a opět odjíždějí. Nevím, jak se mi to tak blbě povedlo, ale byla jsem na cestě do přestupní stanice na trasu A. Tam nechci. Vrátila jsem se a znovu četla tabule. Ta, kterou jsem očekávala, tam však nebyla. Chtěla jsem ceduli s jasným označením – Můstek, výstup. Ale nic. Samé, mně neznámé, ulice, které mi vůbec nic neříkaly. Tak si zase jednu cestu vyberu a tam se třeba zeptám, uklidňovala jsem se a vydala se po jedněch schodech vzhůru. A tu máš, bábo kropáč!

Vylezla jsem na jakémsi náměstíčku, těsně u sedící sochy, která byla v tom šeru až magicky strašidelná.  Zdálo se mi, že se výsměšně a se zadostiučiněním kochá mým strachem. Vzhledem k tomu, že se soch docela bojím, otočila jsem se a sestoupila zpět do spleti tunelů a chodeb. To není možné, já se snad odsud už nedostanu. Budu se muset zeptat, ale raději někoho staršího. Vybírala jsem si a ptala se postupně asi pěti lidí, ale bohužel. Nikdo neporadil, prý není z Prahy. Tak se zeptám nějaké mladé slečny, rozhodla jsem se a vybrala si jednu sympatickou dlouhovlásku.

„A kterým směrem potřebujete jít?“

„Na Václavák, k Muzeu.“

„Pojďte se mnou. Taky potřebuju na Václavák. “

„Vy jste tak hodná. Já už tady bloudím půl hodiny.“

„Z toho si nic nedělejte, já jsem se ze začátku taky ztratila a nejhorší je, když pak naučenou trasu opravují a ty nacvičené schody vám uzavřou.“

Držela jsem se té milé slečny, jako tonoucí stébla a dostala se tak po schodech přímo doprostřed Václaváku.

„K Muzeu to je tímhle směrem. Vidíte ho támhle nahoře?“ ukázala rukou.

Podívala jsem se tím směrem na tmavou siluetu, která se rýsovala jako mohutný hrad, proti světlajícímu se nebi.

„Tak moc děkuju,“ rozloučila jsem se a ten anděl spásy mi ještě zamával na rozloučenou.

Pak už jsem byla hrdinka a celou naučenou trasu zvládla bez použití mapy. Všechny podchody a průchody a přechody. Prostě všechno.  Náměstí bylo dosud ponořené do šera a nikde nikdo. Jen pár zaměstnanců restaurací uklízelo před vchody a odnášelo dovnitř čerstvé pečivo vykládané z dodávek. Spěchala jsem a celou cestu skoro proletěla. Neužila jsem si tak její krásu. Dokonce ani odpoledne, cestou zpět, kdy bylo náměstí zalito sluncem. Neměla jsem čas dívat se kolem. Jednak by mi ujel autobus a jednak jsem se musela prodírat davy lidí. Kličkovat mezi nimi celou cestu. Tak tak jsem stihla právě přijíždějící  metro a na minutu i odjezd mého spoje z Čerňáku. Ještěže jsem si dopředu našla tu zastávku.

Fuj, to bylo hrozný. Oddechla jsem si až při dosednutí na sedadlo autobusu, který směřoval tam k nám - domů. Doufala jsem, že mám teď na chvíli od Prahy pokoj. Avšak marně. Za měsíc následovaly další a pak další a další cesty. Ale to je opět na jiný článek.

A závěr? Prahu nemusím. Třeba si mě i odsuďte. Jsem prostě pravá bába z Vidlákova a nestydím se za to.

Ten příšerný dav lidí, ten neúčastný spěch a ruch velkoměsta mi vůbec nedělá dobře na duši. Mám raději naše klidné louky a řeku. Les a rokle. Tohle je ta moje parketa. Tady nebloudím a jsem tu v pohodě.