Kouzelná kniha
Každý z nás se s ní jistě setkal během dětství a nedá na ni dopustit. Možná, že z ní i zná některé statě nazpaměť a přeříkává si je v době, kdy je mu ouvej. A ono to kupodivu alespoň trochu zabírá. I proto je to kniha kouzelná. Pravda, pro každého je to jiná. A každý jen tu svou, má za jedinou. Tu jednu jedinou, která ho provázela dětstvím, a navozovala v něm pocity štěstí a lásky.
Já jsem si to ověřila i u svých dětí. Když například prvorozený syn dozrál do dostatečného stádia vnímání okolního světa, nakoupila jsem mu hodně prvních leporel, která jsou pro dítě vstupenkou do světa knih. A on si sám vybral tu svou jedinou - „O veselé mašince“. Její krásně zpracované a ilustrované tvrdé stránky se pak od té doby staly naším věrným společníkem. Nemohli jsme se bez ní obejít ani při jídle, ani při procházce venku. To, že se samozřejmě stala součástí i našeho večerního ukládání do postýlky, snad ani nemusím psát. Prostě to byla ta jedinečná „kouzelná kniha“, která syna naprosto a dokonale zaujala. A to tak silně, že ji za mnou nosil ve všech možných i nemožných chvílích, ve kterých jsem mu nemohla číst. Ale stačilo se krátce kouknout na obrázek, který byl zrovna aktuální a již jsem mu mohla „číst“, i když jsem zrovna míchala něco na plotně. Jen kouknout … aha… jsou tam dvě postavy fešných děvčat – blondýnky a černovlásky, které oblečené v uniformě svírají kleštičky na lístky. A už jsem mohla zpaměti odříkávat:
„Dvě průvodčí má náš vlak, Mařenku a Anduličku. Mařenka je kterápak? Mařenka má důlek v líčku. Kleště nosí cvaky cvak, Andulička taky tak.“
Otočilo se pár tlustých stránek a dětský prst se zabořil na dalším obrázku. Aha, je noc a z vlaku srší jiskry:
„O půlnoci do tmy tmoucí, topič a náš strojvedoucí napínají zrak. A když v noci o půlnoci, tisíc jisker srší vlak, je to drak, je to drak.“
A stránky se opět vracejí někam na začátek a prst se neúprosně zabodává na letní pohodě:
„Husopaska, pasáček, každý mává na vláček, dokud vidět obláček,“ odříkávám a dítě zrychleně listuje dál.
Jak jsem jen bývala ráda, že se mi texty vryly do paměti. A to důkladně. Však se mi ještě i teď, po všech těch dávno uplynulých letech, vybavují. A když je, jen tak z legrace, začnu odříkávat, vyčaruji tím, na obličeji již dávno dospělého syna, vědoucí úsměv.
A moje „kouzelná kniha“? Ta moje nejmilejší a nejvíc omakaná? To byl román „Velké trápení“ od Heleny Šmahelové. Ostatně, od této spisovatelky, jsem pak přečetla snad úplně všechno. Stala se tak ze mě postupně a nenásilně velká čtenářka, která bez knihy už nemůže vůbec být.
A tak se stalo, že mě i syna, dokázaly naše „kouzelné knihy“ vtáhnout do toho nádherného světa, který se rozprostírá za každou obálkou a žije, čilým a různorodým životem, na potištěných stránkách.
Nehledě na to, že mi nové knihy i nádherně voní. Neznám prostě nic lepšího, než očichávat nově koupenou a poprvé otevřenou knihu. Mám dokonce i vlastní rituál, který prostě musím stůj co stůj dodržet, než se začtu do děje. Již jaksi automaticky vezmu knihu, podrobně si prohlédnu obálku, otevřu, přičichnu, nalistuji a vděčně pohladím první stránku. Jo, a po každém zavření knihy, ji ještě na rozloučenou pohladím po obálce.
A myslete si o mně, co chcete. Rituál je rituál, to se nedá nic dělat.
A co vy, milí přátelé? Jaká je ta vaše „kouzelná kniha“?
Alena Pekařová
Vážení přátelé a (ne)vážení nepřátelé,
tak jsem se konečně rozhodla! Nebylo to hned, zrálo to pomalu, ale dozrálo (myslím) v pravý čas. Končím zde na blogu iDnes. Důvod? Špatně snáším ty zde neplodné diskuze, urážky a hádky o ničem.
Alena Pekařová
Jak ekologicky na mšice.
Potíže se mšicemi zná snad každý pěstitel čehokoliv. Pokud jsou venku na růžích, je to jednoduché – růže nejíme a tak bez váhání použijeme doporučený a zakoupený sprej. Tedy chemii. Něco jiného je, pokud se vám kolonie mšic usídlí na chilli papričkách pěstovaných celoročně na kuchyňském okně.
Alena Pekařová
Ostrov
Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.
Alena Pekařová
Už je to tady!!!
Vážení, dovolte mi jen krátké oznámení. Tak „už je to tady“ a nikdo nám to již nevezme.
Alena Pekařová
Za komunistů bylo líp?
„Jo, za komunistů bylo líp, paní Nováčková, to mi věřte,“ otočila se starší paní ke své sousedce na lavičce a povzdechla si. „No, jak v čem, paní Pavlíčková, jak v čem,“ odpověděla váhavě oslovená.
Alena Pekařová
Psí záhada
Ten článek v magazínu „Víkend“, mě zaujal natolik, že jsem v paměti pátrala, zda jsem něco takového také nezažila.
Alena Pekařová
Kravata
„Jo, a potřebuju novou kravatu,“ ozvalo se z koupelny, kde se holil mladý muž. „Ale, miláčku, vždyť jich máš plno ve skříni a tak přece ...“
Alena Pekařová
Já a metro
ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale ...
Alena Pekařová
Kde to jenom vzali?
Dnešní ráno jsme, tak jako jindy, pustili rádio, na kterém máme nastavenou svoji oblíbenou stanici. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že včerejší den - 19. ledna 2015, byl označen za nejhorší den v letošním roce.
Alena Pekařová
Hlavně, že si můžeme hrát
Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Alena Pekařová
Šedý mrak
Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Alena Pekařová
Proč ho strašíte?
Autobus měl přijet přibližně za tři minuty a po chodníku se ještě loudavě přibližovala hlasitá trojice. Tedy ona, on a ono. Vypadalo to, že pojedou do města se mnou.
Alena Pekařová
Dopis
Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře.
Alena Pekařová
Hvězda
„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“
Alena Pekařová
Proč to nefunguje?
Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
Alena Pekařová
Proč je mi smutno na Silvestra
Zkusili jste si někdy vyjít na Silvestra ven do noční zahrady a jen tak v tichosti tam postát? Ne? Pak asi nepochopíte ten můj smutek nad lidským a hlučným vyjádřením silvestrovského veselí.
Alena Pekařová
Proč si nedat třeba amarouny?
„Tak, a je po Vánocích,“ konstatoval syn s pohledem upřeným do lednice. Ne, že by byla prázdná, ale trochu přece jen zhubla. „Ty máš hlad?“ zeptala jsem se spíš jen proto, aby řeč nestála. Byly dvě hodiny odpoledne a po docela vydatném obědě hlad mít ještě nemohl. „Ne, jen mám na něco chuť.“
Alena Pekařová
Proč si nepopřát – aneb jsem tady nová
Nevím ještě, jak to tady na blogu všechno chodí a funguje. Jsem nová (od letošního léta) a jako nováček se tady teprve pomalu rozhlížím. Ale přece jen jsem již na něco důležitého přišla a podle toho se začínám i chovat a zařizovat.
Alena Pekařová
Proč se tak chovají?
Když mi tu příhodu vyprávěl, přepadl mě velký vztek na celý ten nespravedlivý svět. Proč se někteří chovají tak bezohledně, tak agresivně a tak hnusně? Proč schválně kazí náladu ostatním a pak se ještě hrozně diví, že nejsou mezi lidmi oblíbení?
Alena Pekařová
Zvoneček
Začalo to všechno úplně nevinně a to tím, že Lojza našel zvoneček. Tak, jako každé sobotní ráno, se vydal na svá známá místa do lesa. Vykračoval si to s košíkem a s novým narozeninovým houbařským nožem a ......najednou ho za pařezem uviděl. Byl tam, chudák malý, zapadlý v mechu a trochu kovově svítil.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 106
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 752x