Měla jsem kolegyni

Je to sice již hodně dávno, ale ......měla jsem kolegyni. To by samo o sobě nebylo nic divného, jenže tahle kolegyně se trochu vymykala. Chovala se zkrátka jinak než ostatní a to kolektiv nerad odpouští. 

Ta kolegyně se totiž zabývala jen sama sebou a výhradně jenom tím, co jí působilo osobní prospěch. Okolí jí bylo ukradené a zajímalo ji jen v tom případě, když se něco týkalo přímo jejího vzestupu.

Podbízela se řediteli, v různých aktivitách byla první, aby si ji vedení všimlo, mohla se přetrhnout, když vedoucí projevil přání urychleného splnění nějakého mimořádného úkolu. Chtěla být ve všem nejlepší a první, a když jí hrozilo, že první nebude, dala to „sežrat“ ostatním kolegyním a znechutit jim jejich snahu. Prostě nehleděla na ostatní a prakticky se neštítila pomalu šplhat „po jejich hřbetech“ nahoru. Takovým způsobem se pak dostala v zaměstnání hodně vysoko, protože vedení si brzy všimlo ambiciózní pracovnice, která stála vždy v čele všech aktivit. A ještě si sama vymýšlela další! To se jim samozřejmě líbilo a hodilo. Taková vynikající pracovnice!

Prostě se vyšvihla velice rychle nahoru a z kolegyně se stala paní vedoucí, která měla pod sebou deset oveček. Chudáci! Musely makat na 150%. Když nejvyšší vedení chtělo 100% a nižší 120%, ona to hnala ještě výš. Chtěla být opět první. Nejlepší mezi vedoucími. Že „její lidé“ padají únavou a nevyspáním? To je přeci jedno, hlavní jsou výsledky a ty ona má. Jediná a výjimečná.  

Vždy za to očekávala pochvalu slovní i finanční. A dočkala se jich často. Velmi často.

Ale najednou se něco stalo. Něco, o čem nikdo z podřízených nevěděl a zřejmě ani vědět nesměl.

Paní vedoucí, ze dne na den, spadla dolů o to rychleji, než jí trval vzestup. Stala se z ní opět kolegyně. Při tom krkolomném pádu se však nezastavila se na svém původním místě, nezastavila se ani na jiném úrovňově podobném. Spadla až dolů. Hodně dolů. Nejnižší administrativní pracovnice z ní byla během jednoho dne.

Patřila najednou mezi obyčejné zaměstnankyně, na které se vyvíjí jen tlak a od kterých se nechce ani přemýšlení. To je nežádoucí. Jen odvádět přidělenou práci. Jak se říká „držet hubu a krok“.  A ony, znajíce původní rychlý vzestup a šlapání po jejich hřbetech, neodpustily. Nepřijaly ji do kolektivu, neporadily, izolovaly ji. Seděla u pracovního stolu „hubou ke zdi“, nikdo v kanceláři se s ní nebavil a každou její chybu ji patřičně okomentoval.

Bylo mi jí najednou nějak líto, když jsem viděla, jak tam tak sedí, schoulená do sebe. Zasloužila si takový přístup? Není lidské odpouštět?

Ale na druhou stranu chápu i chování kolektivu.

„Na hrubý pytel, hrubá záplata,“ jak se říká. Nebo také – „Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá!“

Není něco pravdy na těch příslovích?   

A nabízí se mi hned ještě jedno ponaučení pro podobné osoby, jako byla ta moje dotyčná kolegyně:

„Neopovrhuj lidmi, když stoupáš nahoru, budeš je potřebovat, až budeš padat dolů!“