Vůně léta

Marie opět otrhávala v jednom z dalších slunečních dnů heřmánkové květy a kolem ní se šířila jejich omamná vůně. Vůně bylin a ještě něčeho. Něčeho slovy těžko popsatelného, ale Marii příjemného.

Také se vám stalo, že jste šli kolem rybníka a cítili vodu?

Marie pro tu vůni měla cit a slabost. Vnímala vůni vody, ryb, bahna, rákosí a vlhkého ovzduší. Ten rybník za vsí ji prostě přitahoval, jako ta nejpříjemnější voňavka. Takže se i nyní, při sběru heřmánku, často napřímila a rozhlížela se po blízké klidné vodní hladině.

Ten tichý pohyb divokých kachen po hladině a to kývání rákosí v mírném větříku, ji dokonale uklidňovalo. Klid letního poledne, přerušilo jen občasné plácnutí vyskakující ryby zpět na hladinu. Rybník to byl vskutku rozlehlý a to tak, že při větru se na něm dělali i vlny. To pak sedávala na břehu a pozorovala šplouchající vlnky, které se po olíznutí písčitého okraje opět vracely zpět, aby se tam setkaly s přílivem další vody.     

Marie chodila sem k rybníku celé léto, skoro každý den. Doprovod ji dělal jen její psí kamarád Lord. Byl to hodně zvláštní pejsek. Jak uviděl vodu, musel se koupat. A bylo mu jedno, jaké je zrovna počasí. I když všem byla zima, on dělal, jako by bylo parné léto a klidně vykroužil na hladině své skoro povinné kolečko. Viditelně osvěžen, pokračoval pak se svou paní v jejich navyklém kolečku k hrázi a loukou zpět.

Na hrázi se vždycky na chvíli zastavili a oba kontrolovali, zda je vše v tom stavu, v jakém rybník opustili včera. Strážce vody, velké šídlo, jim hned přiletělo v ústrety a po zjištění, že od nich nehrozí nebezpečí, odletělo opět hlídat břehy. Vždy nezapomněli donést i pár rybích granulí pro místní kapry. Byli již naučení a jen se sneslo na hladinu pár prvních kousků, začala se voda čeřit a ryby se předháněli v lovení dobroty. Rádi to hemžení s Lordem pozorovali.

Tak se ty jejich každodenní procházky k vodě, podobali jako vejce vejci.

Jen to páteční odpoledne, je už z dálky vítal divný neklid. Pes šel najednou sám od sebe podle své paní, přitisknutý k jejím nohám. Neběžel radostně dopředu, tak jako jiné dny. Nyní opatrně nasával neznámý pach a bál se ho. Také Marie vycítila cosi ve vzduchu. Přidala do kroku, aby u svého rybníku byla co nejdříve.

To, co uviděla, ji skoro vyrazilo dech. Hladina byla pokrytá mrtvými těly ryb, takže svítila již na dálku smrtelnou bělostí. Poslední metry už skoro běžela, se psem v patách. Zastavili se až na hrázi a ten pohled, který se jim nyní naskytl, vehnal Marii slzy do očí. Vůně vody byla ta tam. Naopak bylo cítit něco úplně jiného. Cizí element, který sem nepatřil.  

Co se to jenom stalo s jejich oblíbeným rybníkem? Který neomalenec a omezenec to jen mohl udělat? Co honem teď? Musí někomu zavolat. Nevěděla, jak se chovat v takové situaci. Neznala telefon na majitele rybníku. Napadla ji jen policie. Mají přece pomáhat.

S třesoucí se rukou přiložila telefon k uchu a poslouchala vyzvánějící tón. Příjemný mužský hlas se ozval okamžitě. Slíbil, že vše sám zařídí a ještě Marii poděkoval.

Sedla si na kraj hráze a nemohla odtrhnout oči od té zkázy. Šídlo k ní sice přiletělo, tak jako jindy, ale oblétalo kolem ní stále dokola, jakoby se i ono ptalo, co se to děje. Lord si lehl paničce k nohám a hlavu si položil na packy. Sledoval vodní hladinu a čas od času nasál do nozder nový pach.

Nevěděla, jak dlouho tam seděla, když u ní zastavilo auto hasičů a hned za ním auto majitele rybníku. Při pohledu na hladinu zbledl a opřel se ztěžka o kapotu. Vstala a došla k němu. Zjistila, že to je pohledný mladý muž.

„Dobrý den, já jsem Marie a hlásila jsem to policii,“ podala mu ruku. „Je mi to opravdu hrozně líto a cítím s vámi. Je to velká ztráta. Pokud vám můžu nějakým způsobem pomoct, ráda to udělám.“

Podíval se na ni, jako by byla z jiné planety. Snad ji ani v té chvíli nevnímal, pouze se představil.

„Michal Novák.“                                 

„Nebudu vás rušit, jen vám dám svoje číslo. Kdybyste potřeboval svědka, nebo cokoliv jiného, ozvěte se.“

Podala mu lístek, na který v rychlosti napsala jméno a telefon.

Vzal si ho jako ve snu, zastrčil do náprsní kapsy a poděkoval.

Raději se rozloučila a při cestě zpět se jen občas podívala na práci hasičů, kteří nabírali vzorky vody.

Nešla k rybníku alespoň týden. Neměla sílu. A trvalo to také týden, než se Michal ozval.

„Nezlobte se, Marie, ale byl jsem v absolutním šoku. Ani jsem vám nestačil pořádně poděkovat. Představte si, že díky vaší rychlé reakci se podařilo dost ryb zachránit. Voda se teď čistí a napouští nová. Ryby tam ale dám zpátky, až to bude zase úplně dobré. Byla jste se tam už podívat?“

„Ne, nemám na to odvahu.“

„Mohla byste to překonat a stavit se tam zítra odpoledne, tak kolem páté? Chtěl bych vám totiž osobně poděkovat.“

„To bych mohla. Hlavně, když vím, že mě nečeká zase tak smutný pohled.“

„Nečeká, to vám můžu slíbit.“

„A co se to vlastně stalo?“

„Někdo tam něco vypustil a tak jsem podal stížnost na neznámého pachatele a předal to policii. Jsou mu prý už na stopě. Tak snad dostanu uhrazenou celou vzniklou škodu.“

„To je ale hrozný. Jak může být někdo tak bezohledný k přírodě?“

„Bohužel, to tak někdy mezi lidmi je. Někdo má tak nízké IQ, že dělá věci, které by zvíře nikdy neudělalo.“

„A voní už ta voda?“ odvedla raději řeč jinam.

„Příroda se snaží a voda začíná zase vonět. Přijďte posoudit, jestli se jí to daří.“

„Tak platí, přijdu ráda. Tedy přijdeme, vezmu s sebou Lorda.“

Marie odložila telefon a spokojeně se protáhla.

„Tak Lorde,“ pohladila psa, který seděl proti ní. „Zítra jdeme zas k našemu rybníku. Prý už zase voní, tak to musíme zkontrolovat.“

A Lord, jako by paničce rozuměl každé slovo, olízl ji vděčně ruku.