Pouliční osvětlení

Lída se konečně přestěhovala z velkého města na venkov. Byl to vždycky její velký sen, který si nyní dokázala splnit. Koupě malého domečku se zahrádkou, jí její touhu dokonale uspokojila. Ta malá vesnička ji vždycky přitahovala, nevěděla však, jak těžký život na vsi je, když přijde zima.

Teď byl však teprve podzim a Lída se pomalu učila zatápět v kotli napojeném na ústřední topení. Také stále větší tma, když vstávala ráno do práce, ji začínala děsit. Celou cestu na autobus doslova vytrpěla. Z města nebyla zvyklá. Byla doslova zhýčkaná. Tam všechno zářilo a svítilo, takže světla bylo, jako ve dne. Tam se nebála. Tady to bylo jiné. Pouliční osvětlení sice fungovalo, ale co to bylo platné, když lampy byly tak strašně daleko od sebe. Světlo tak střídal stín a tma. A ta byla vždycky po přechodu z osvětleného místa najednou tak hluboká, že chvilkami neviděla vůbec nic. Opravdu ji to bylo tak hrozně nepříjemné, že se snažila projít tou uličkou za rohem tak rychle, jak jí to jen boty dovolovaly.

Jakoby očekávala, že se něco stane. Snad to i přivolala. Jedno tmavé ráno, kdy nesvítil ani měsíc, opět skoro na autobus utíkala. Už aby byla z tohohle strašidelného místa pryč. Jen co dojde na konec uličky, jen co už uvidí  náves. Ta je osvětlená docela dost. A to byl její každodenní cíl. Tady už vždycky bývali další lidé, kteří s ní čekali na zastávce. Tady se už bát přestávala.

Teď má však celou cestu ještě před sebou. Zabočila za roh a vyrazila jako na popravu. Udělala pár rychlých kroků, když se to stalo. Hned v prvním tmavém místě ji někdo pevně chytil za nohu hned nad kotníkem. Vykřikla a stisk povolil. Začala utíkat, ani se neohlédla. Doběhla na náves a ostatní se teprve scházeli. Uklidnila se a vydýchala.

Ne, nebude nikomu nic říkat. Teď, s odstupem času, se jí zdá, že se to ani nestalo. Třeba se jí to opravdu jenom zdálo. Třeba jenom zavadila nohou o nějaký pohozený šlahoun nebo větvičku. Vlastně se jí nic nestalo. Co by tak ostatním vykládala. Nechá to být.

Druhý a další den se však situace opakovala a Lída si zvykla místem probíhat. Očekávala útok neznámého, přesto se vždycky lekla a vykřikla. Ten výkřik pak vždycky stisk zrušil a všechno bylo jako před tím. Žádný posun ve věci, tedy ani žádné sdílení příhody ze strany Lídy nenastalo. Když to však trvalo celý týden, přece jen se začala bát. Co když čeká jen na ni. Ví, kdy chodí na autobus, ví tedy, kde bydlí. Zná ji! Když si to uvědomila, začala horečně přemýšlet, komu to oznámit.

Stává se to jen v tom jednom místě. Stále jen tam. Nikde jinde. Tam u toho domu hned za rohem. Ale tam bydlí jen jedna stará paní. Babička, za kterou jezdí malá vnoučata. To jí nesedělo. Přesto se dala jedno odpoledne se starou paní do řeči a snažila se zjistit něco podezřelého.

Slova plynula jako voda a Lída se už vzdávala. Nic ji dlouho nepřipadalo divné. Až to přišlo.

„Víš, Lidunko, je mi tady někdy samotné tak strašně smutno, že jsem si sem nakonec nasadila i nájemníka,“ sdělila jí najednou jen tak mezi řečí stará paní.

„Nájemníka? A že jsem ho tady nikdy neviděla?“

„No, on je trochu divný. Celý den spí a v noci pracuje.“

„Chodí na noční směny?“

„Dá se to tak říct.“

„A proč je teda divný?“

„No, dělá věci, které jsem vůbec nikdy neviděla ostatní dělat. Už jen to, že je celý černý, mi dává zabrat.“

„Tak si ho tady nenechávejte, když vám nevyhovuje.“

„Jo, milá zlatá, to už nejde. Nemám to srdce ho vyhodit. Kam by chudáček zase šel? To raději všechnu tu jeho neplechu budu tolerovat a hradit všem způsobenou škodu.“

„Cože? Jakou škodu?“

„Jo, vždyť ty vlastně ani nevíš, o kom mluvím, viď, Lidunko. Představ si, že mi vnučka přinesla malé kotě. Černého kocourka, kterého asi někdo vyhodil. Holka ho našla ve městě u kontejnerů, kde se živil zbytky, které mu tam lidi nosili. Tak ho donesla a od tý doby je tady. Ale taky od tý doby platím ženským, co jdou brzo ráno okolo, silonky. Představ si, že ve tmě to parchantě na kolemjdoucí číhá, skáče na ně a chytá je za nohu. Když se leknou a vykřiknou, pustí a je spokojený. A číhá na dalšího. Nevím, co s tím. Tobě to nedělá?“

„Dělá, jen jsem nevěděla, že je to kotě. Nic nebylo vidět.“

„Využívá toho, že je celý černý, zmetek. A tobě nic neroztrhal?“

„Ne, nosím pořád kalhoty, tak se mi vlastně nic nestalo. Jen jsem se pokaždé pořádně lekla.“

„No, to si mu udělala radost. A hele ho, už se vyspal, milostpán. Tak pojď ty, Lumpe,“ stará paní vzala do ruky černé kotě, které se jí začalo omotávat okolo nohy. Hladila ho láskyplně a kotě začalo okamžitě příst.

„Je krásnej. Jak se jmenuje?“ natáhla ruku k pohlazení i Lída.

„No, Lump, přece. Jak jinak. A že je hrozně roztomilej, viď?“

Musela to uznat. Tak milé stvoření dlouho neviděla. Černé klubíčko si nyní stará paní odnášela do domu a Lída se styděla. Tak kotěte se celou tu dobu bála. To je hrozný. Takže teď už bude připravená a bude konečně po strachu.

Ráno opět vyrazila za roh a rozhlížela se do tmy kolem. Nikde nic. Ani pohyb, ani šustot. Očekávala útok, neočekávala však svou reakci na něj. Najednou ji někdo chytil za nohu hned nad kotníkem. Vykřikla ještě víc, než jindy. Lekla se dokonce tak, že málem upustila kabelku.

„Ty parchante jeden, černej!“ stačila ještě vykřiknout a zrychlila krok.