Ukázka z mého rukopisu románu "Zámek plný dětí"

Podívala se do oken nad vchodem do zámku. Tam někde se učí Olinka s Janou. Za jedním z oken si najednou všimla pohybu. Někdo se díval nenápadně ven a teď, když se Pavla podívala nahoru, rychle se schoval za záclonou.    

To byla určitě Dana. Pavla si všimla, že po ní často koukala. A ten její pohled nikdy nesvědčil o přátelství, spíš naopak.

Pavla se snažila ze všech sil obrátit veškeré myšlenky zpět k práci, ale nešlo to. Stále se jí vracel ten nápad na vyzvednutí dalšího vysněného „pokladu“ ze sklepa. Nemohla se soustředit. Připadala si jako vězeň svých myšlenek.

Ne, takhle to nepůjde, řekla si a začala rychle shrabávat ostříhané větve a dávat je do kolečka. Bylo hned plné a to byl ten impulz, který ji donutil opustit místo před zámkem. Vysypala kolečko a i s nářadím ho zavřela do skladu. Tak. Teď byla volná. Podívala se na hodinky. Olinka se bude ještě učit, do oběda je hodně času a nikdo ji nebude dlouho hledat. Rozhodla se ihned a ten tlak, co ji od rána nutil, aby své rozhodnutí neodkládala, rychle povolil.

Aby byla brzy zpět, musí si pospíšit. Rozeběhla se k zadnímu zahradnímu vchodu do zámku. Jen netušila, že ji někdo stále pozoruje. Veškerý její pohyb sleduje zpoza oken a schovává se za záclonami.

Pavla vešla do zámku a na malou chvíli se zastavila. Oči vyžadovaly přivyknout přejití z plného slunce do tmavé chodby.  Co nejrychleji to šlo, odemkla pokoj. Hlava jí třeštila. Popadla nějaké dva prášky a hltavě je zapila vodou z kohoutku. Utřela si rukou pusu a už zase zamykala.

Musí jednat rychle, nebo si to ještě rozmyslí.

Došla ke dveřím do sklepa a podívala nad ně. Honza bral klíč odněkud seshora. Škoda, že si toho tenkrát více nevšímala. Postavila se na špičky a objížděla hoření rám rukou. Vpravo nahmatala malý výklenek. Tam by to mohlo být. Dosáhla tam tak však akorát koncem prstu. Ano, je to klíč. Honza ho zastrčil dost hluboko. Pomalu do něj prstem strkala a hrnula ho ven. Najednou klíč vyletěl a s hlukem spadl na podlahu. Rychle se pro něj shýbla a zaposlouchala se. Zdálo se jí totiž, že zaslechla kroky. Nyní byl však klid. Nic se nedělo a tak pomalu zastrčila klíč do zámku a otočila s ním. Šlo to ztuha, ale šlo. Otevřela kované dveře a ovanul ji chlad. Strčila dovnitř ruku a tak jako Honza, zašátrala s ní po zdi. Nahmátla starý kulatý vypínač a otočila s ním. Rozsvítilo se světlo a osvětlilo schodiště. Pomalu za sebou zavřela dveře a vstoupla na schody. Ještě se může vrátit. Když pak sejde dolů, už ji nic nezastaví. Ne, žádné vracení. Když je už tady, tak tu výpravu dokončí. Dala se po schodech opatrně dolů. Když schody zatočily a už neviděla dveře, opustila ji odvaha. Měla sto chutí, vyběhnout opět nahoru, zamknout ty strašidelné prostory a vyjít zase do sluncem zalité zámecké zahrady.

Malinko zaváhala, ale pak si vzpomněla na Olinku a sestupovala dál. Když sestoupila na podlahu, rozhlédla se po zvětšeném prostoru. Bez Honzy to tady vypadá úplně jinak. Nějaké větší a tmavší. Je to jakási síň, která určitě sloužila nějakému účelu. Také těch tmavých chodeb, které odsud vedou, je nějak víc. Přemýšlela, kterou se s Honzou spolu tenkrát vydali. Myslela si, že to všechno bude snazší. Že prostě jednoduše sejde schody, dojde do toho skladiště, vezme si, co potřebuje a zase se vrátí. Teď tady však stála, rozhlížela se, byla bezradná a vystrašená. Která chodba to jen byla. Možná tady ta první vlevo. Určitě s Honzou nešli někam dál. Tady se přece moc nezdržovali. Vkročila na okraj vybrané chodby a využila světla z volného prostoru. Opět nahmatala vypínač a jeho otočením získala další osvětlený prostor. S tlukoucím srdcem se vydala do úzké chodby. Dveře žádné, jen ten pocit stísněného prostoru. Po chvíli chůze se však začaly ve zdech po obou stranách chodby objevovat zchátralé dveře. Vlevo i vpravo jich bylo za sebou několik. A chodba pokračovala dál. Ne, až tam nepůjde. Tam jsou jen ty rozvody, které zajímaly Honzu. Bylo to tady někde v té chodbě a musely to být nějaké krajní dveře. Nešli pak s Honzou moc dlouho a byli opět v tom velkém prostoru. Muselo to být tady někde po levé ruce. Zkusila první dveře, které se pomalu a se skřípěním otevřely. Pavla pokročila do tmy a opatrně zašátrala po vypínači. Rozsvítila a vykřikla! To co uviděla, ji přinutilo opět couvnout. Nad ní se vypínal velký anděl, jehož rozevřené náručí ji lákalo k sobě. Hned vedle něj ležel na podlaze nějaký šlechtic a měl jen jednu ruku a chybělo mu kus nohy. Za ním bylo plno dalších kamenných výtvorů v podobě širokých váz s květinami. Vše bylo poničené a potřebovalo by to ihned restaurátora.

Pavla se vzpamatovala ze šoku, zhasla a dveře ráda opět zavřela. Sochy nemusí, má na ně jakousi fobii. Tak to se netrefila. Tohle jsou však místnosti, kam se někdo snažil uložit a vytřídit nepotřebné věci ze zámku a zahrady. Jsou to přitom cenné poklady.

Tak tedy ty další dveře by mohly skrývat kovový poklad. Ale teď se dovnitř tak rychle nepohrne, ale opatrně nejprve nahlédne. Vzala za kliku a vtom zaslechla šramot. Vycházel z toho většího prostoru. Někdo sem jde!

Ztuhla a zaposlouchala se. Nic dalšího však neslyšela. Asi se jí to zdálo. Možná to byl myš a ta jí je ukradená. Ta byla to poslední, čeho by se bála.

Nahmatala vypínač. Světlo zalilo již známý prostor a Pavla si tak ulehčeně oddechla. Věděla, že ta židlička byla vzadu. Šla přímo najisto a opravdu ji našla. Krásnou, kovovou a akorát tak pro malou holčičku. Hned vedle židličky uviděla malý stoleček. To patří k sobě. To je NÁDHERA! A tady je ještě polička, a ještě jedna. Když Honza řekl, že to jsou věci, které se můžou použít, tak si je vezme. Zkusila vzít vše najednou, ale to nešlo. Odnosila to tedy do chodby, zhasla a opět zavřela dveře do místnosti. Přece ale nepůjde dvakrát. Musí to nějak pobrat! Zaklínila tedy do sebe stoleček a menší poličku a do druhé ruky již dokázala vzít židličku s větší poličkou. Takhle ověšená se vydala chodbou do síně. Aby opět zhasla v chodbě, musela položit na zem věci z jedné ruky.

Chodba opět ztmavla a zůstala osvětlená pouze síň a schodiště. Tím, že měla Pavla ten úlovek, který si přála a vlastně ještě větší, nějak se přestala bát. Srdnatě se rozhlédla a pomyslela si, jak je statečná. Vykročila se všemi těmi věcmi na schodiště a opatrně s nimi stoupala vzhůru. Ještě než došla do zákruty, zhaslo světlo. Pavla slyšela, jak někdo nahoře otočil vypínačem, zavřel dveře a zamkl je. Vzpomněla si, že nechala klíč v zámku, když sem šla.  

„Haló, já jsem na schodech, otevřete! Pomoc! Halóó, halóóó!“ volala ze všech sil, ale nebylo to nic platné.

Chtěla tedy vyjít potmě až nahoru a bouchat na dveře. Tak určitě někoho přivolá. Zvládla v té tmě ještě dva schody a najednou se jí pod nohy připletl roh poličky, Pavla zakopla a zřítila se dolů ze schodů i s drahocenným nákladem.

Pak všechno ztichlo. Všechen ten rámus a lomoz, který způsobil ten pád. Prostě bylo TICHO!!!

A to ticho bylo hrozivé. Pavla ležela podivně skroucená pod schodištěm.