Konec nadějí

Mladému kosovi dalo tolik práce, než si ho všimla. Bylo to jeho první jaro, kdy po loňském vylítnutí z hnízda rodičů, létal jako jeho starší kolegové a hledal samičku. Dělal všechno to, co ostatní a okoukal to opravdu důkladně. Ještě si přidával ve zpěvu a naučil se nové popěvky. Ale nic nepomáhalo. Všichni okolo již měli své vyvolené a začali se poohlížet po správném místě na hnízdo a on stále nic. Koupal se každý den, sušil peří na slunci, natahoval křídla, aby bylo vidět, jak moc se lesknou. Létal vysoko na nejvyšší větvě, aby byl vidět daleko široko a zde zpíval, až se srdce chvělo. Pozoroval přitom dění na dvoře pod sebou.

Ano, tady to moc dobře znal a miloval to tu. Tady se narodil, v zimě létal na stále plné krmítko, v létě sbíral žížaly v trávníku a pil z několika jezírek. Ti lidé, co chodili pod ním a dívali se na něj a poslouchali, jak zpívá, mu vůbec nevadili. Vždyť je zná od svého narození. Nikdy mu neublížili, naopak vyháněli ze dvorku kočky, aby se jemu a jeho druhům nic nestalo.

Minulé léto běhal těsně kolem lidí, kteří seděli v křeslech pod stromem a oni se na něj jenom koukali a usmívali se. Prostě jim věřil a měl je rád celým svým ptačím srdcem. Chtěl se jim za všechnu péči odvděčit a tak jim často a rád zpíval, jak nejlépe uměl. Snažil se sbírat housenky a ponravy, které lidem škodily. Pravda, sem tam jim ochutnal i červenou jahůdku, hlavně tu úplně první, jen co trochu zčervenala. Taky červený rybíz měl rád. Ale lidi se zlobili jen tak trochu a naoko. Vždyť mu i tu jahůdku nechávali dozobat a na tom malém rybízovém stromečku schválně neočesali jednu větvičku, se kterou počítali pro něj a pro jeho kamarády.

Nyní však nezpíval pro lidi. Volal samičku, která se k němu ne a ne přidat. Moc po ní toužil a tak zpíval na špičce túje každý den až do úmoru.

A přece se to nakonec podařilo. Jednou se ozvala kosí slečna a začala reagovat na jeho volání. Volal a volal a ona se blížila a blížila. Již ji viděl a ona viděla jeho. Byla krásná. Štíhlá a hnědá. Začal si ji namlouvat a ona nebyla proti.

Podařilo se! Konečně není sám, má kosici! A je tak krásná, nejkrásnější ze všech. Vyplatilo se čekat.

Byl šťastný tak, jak šťastný ještě nikdy nebyl. Zpíval teď jenom pro svou kosici a ona mu vesele přizvukovala. Společně létali a hledali příhodné místo pro hnízdo. Všude v okolí již někdo hnízdil a vyháněl je. Kosák věděl, že na velké jabloni na rodném dvoře je budka a nad ní je krásné místo, kam dosáhl i břečťan omotaný kolem kmenu. Na břečťanu zbyly sladké černé bobule od loňska. Stačilo by, jen se jednoduše natáhnout z hnízda a měl by jich hned plný zobák. Tam by se žilo. Kosice nebyla proti a tak se letěl porozhlédnout, na kterou větev umístí svůj dům.

Ale pozor! Někdo proti němu hned vystartoval a hnal ho ze stromu. Dokonce za ním letěl a vyhnal ho až nad cizí dvorek. Špaček! Osídlil mezi tím budku a nesnesl by vedle sebe souseda. I když by mu určitě kos nelezl „do zelí“. Ale vysvětlujte to nerudnému špačkovi. Přitáhne si na jaře bůhví odkud a roztahuje se tu jako doma. On tady přežil zimu, krčil se v břečťanu, mrzl a ukrýval se před sousedovic kočkami. Lidi více pobývali v domě, venku se prošli po dvoře jen proto, aby nasypali do krmítek a honem zase domů. A kočky tady celou zimu brousily, hlavně okolo krmítek. Co ten špaček může vědět. Byl to přece jeho dvorek a jeho strom a on si ho teď dovoluje vyhánět. Ale musí mu, ač nerad, ustoupit! Na špačka nemá! To je rváč.

Kos se oklikou vrátil na túji a přemýšlel. Potichu si pro sebe notoval a kosice, která byla celou dobu na túji ukrytá, se teď přidala.

Zpíval si a zpíval, až to vymyslel. Jestli se jeho milá nebude bát lidí, udělá hnízdo v břečťanu na zdi u okna. Tam kočka nepůjde a lidi mu vůbec nevadí. Když se mu bude zdát, že se tam moc ochomítají, dá jim znamení a oni odejdou kousek dál. Tam není problém.

Seznámil s nápadem kosici a ta po váhání souhlasila. Stejně je všechno kolem obsazené a kosák se nechce hnout daleko od rodného dvorku. Začali stavět a všechno bylo, jak si myslel. Když se mu zdálo, že se někdo moc dlouho pohybuje vedle hnízda, začal na něj volat a on to ten člověk po chvíli pochopil a sice s nějakými poznámkami, ale přece jen, odešel jinam.

Všechno šlo, tak jak mělo a brzy bylo hnízdo krásné a veliké a kosice se v něm cítila moc dobře. Když si do něj vlezli, nebyli vůbec vidět a lidi tak ani nevěděli, zda jsou oba doma. To potřeboval.

Netrvalo dlouho a kosice snesla vajíčka. Byly tři a byly krásný. Jedno hezčí než druhé. Kosice si na ně sedla a odlétala se jen najíst. On ji ale často i něco přinesl. 

Kosák tu byl teď proto, aby hlídal. Kosici i malá vajíčka. A on hlídal pečlivě. Nalétával i na kočku a neváhal se pustit i do špačka, který se jednou přiblížil na vzdálenost, která se mu již nelíbila. Jen lidi nechával jít blíž a dokonce nic nedělal, ani když se dívali do hnízda v době, kdy se letěla kosice najíst. Lidem věřil. Taky se nikdy nestalo, že by na hnízdo makali. Jen se dívali. To nevadilo kupodivu ani kosici. Zvykla si, a když byl v klidu on, byla taky.

Každý den byl stejně krásný a klidný a zdálo se, že ukolébaný kos trochu povolil v ostražitosti. Ten den, kdy se všechno štěstí zvrtlo, byl však nedaleko.

Ten hrozný den svítilo sluníčko a kolem bylo plno krásného jarního štěbetání.

Ten den se, brzy po vystoupání sluníčka do té polohy, kdy již začíná hřát, cosi stalo. Kosovi se zdálo, že všechno nějak utichlo. Právě tahal z trávy tlustou žížalu a chtěl překvapit kosici, když se nad ním mihl stín. Rychle vyletěl vzhůru, aby bránil hnízdo, ale ani si nestačil uvědomit, co se stalo a už padal zase dolů s obrovskou bolestí v křídle. Kolem něj letělo k zemi plno jeho peříček.

Dopadl na zem a nejprve o sobě nevěděl. A ještě něco dopadlo vedle něj.

Nevěděl, že ho chytil krahujec a těžce mu poškodil křídlo.

Nevěděl, že kdyby nevyletěl, nic by se nestalo. Krahujec si nesl myš, a když proti němu vyletěl kosák, pustil ji a dal se do boje. Přeštípl kosovi konec křídla a ten nyní visel na kousku kůže, jako zlomený stožár.

Nevěděl, že kosice všechno pozorovala z hnízda a vyletěla mu na pomoc.   

Nevěděl, že se hned odněkud objevili jeho kosí kamarádi a že se k nim přidal i soused špaček a pak všichni společně krahujce zahnali.

Probral se až v té době, kdy kolem něj skákala kosice, brečela a volala ho. Odpověděl jí, že už jde a vstal, aby odlétl do hnízda. V tu chvíli jím projela hrozná bolest, která ho opět srazila k zemi. Podíval se na kosici a ta ztuhla. Chvíli se vůbec nehýbala a pak odletěla.

Kos se snažil odletět za ní, ale nešlo to. Mohl jen trochu hopsat po zemi a popoběhnout.

V tuhle chvíli se objevil na dvorku jeden z jeho lidí. Došel k němu a chtěl ho zvednout. Věřil lidem, ale tohle mu nikdy nedělali a tak z té ruky vyskočil a vběhl pod keře. Člověk zavolal na dalšího. Ten vyšel z domu a něco si říkali, ale on tomu nerozuměl.

„Hele mámo, já našel kosáka. Všude je peří a on tady ležel. Myslel jsem, že je mrtvý, tak jsem ho zvedl a on mi vyskočil z ruky a teď je pod kdoulovcema. Co s ním? Má asi zlomené křídlo. Nemůže lítat.“

„Co s ním můžeme dělat? Leda ho odvést do záchranné stanice.“

„Já teď ale nemůžu, musím zpátky do práce, jen jsem se doma stavil po cestě z Mákova.“

„No já s tím teď nic neudělám, počkáme, až se vrátíš z práce.“

A jeden člověk odjel v tom divném hlučném a druhý odešel do domu. Kosák se pod keřem krčil a kosice ho stále volala. Nemohl bolestí ani písknout nahlas, tak jen potichu odpovídal, ale ona ho neslyšela.

Nedá se nic dělat, musí se dostat z těch keřů ven, aby ho našla. Pomalu se po jednotlivých malých skocích dostával z úkrytu keřů, do volného prostoru u jezírka, kam se chodíval se svou milou napít. Tady ho musí najít.

Taky jo, našla ho hned, poskakovala kolem něj a lákala ho do hnízda. On jí vysvětloval, že nemůže, ale zdálo se, že to kosice nechce pochopit. Vždyť kos skáče a žije.

V té chvíli vyšla z domu postava. Byl to ten jeden z jeho lidí a vypadalo to, jako kdyby ho hlídal, aby ho nechytla nějaká kočka. Taky ho asi zachránil, protože nedlouho po tom, co si člověk sedl tak, aby měl kosa v dohledu, se na dvorek protáhl z vedlejšího dvorku pes a ten hlídající člověk ho hned volal k sobě. Jak se jen kos bál, že ho pes zakousne. Jen se krčil a pozoroval, jak jeho člověk psa chytil, volal něco na malého človíčka za plotem a psa mu tam podal. Kos si oddechl a nespustil z člověka oči. Ano, měl pravdu, opravdu ho hlídal.

Nenechávej mě tady! Pomoz mi! Ale člověk mu nerozuměl.

Kosice ho nepřestávala volat. Nehledě na hlídajícího člověka v blízkosti, snesla se ke kosovi a stále mu povídala. Odpověděl jí, že to opravdu nejde. Pískal na ní a pískal a nevěděl, že ji právě teď vidí naposledy. Víckrát už svou milou neuvidí. 

Na dvorek totiž přijeli tou divnou věcí další dva jeho lidé. A teď začal tanec. Všichni tři ho začali honit a on nevěděl, proč to dělají, vždyť jim vždycky věřil. Nikdy by ho nenapadlo, že ho budou chtít chytit a zrovna v době, kdy má takovou bolest. Utíkal sem a tam a ukrýval se pod keři. Ale byl jeden proti třem a proti lidem není obrana. To jsou páni tvorstva!

Chytili ho a strčili do velké nádoby. Zakryli ji záclonou, strčili do té divné věci a dva tam vlezli také a odvezli ho pryč. Jak se jen bál!

Kosice vše sledovala a křičela a křičela, ale nebylo to nic platné. Volala ho, ale už se jí neozýval. Už ji neslyšel.

Po delší době se znovu objevila ta hlučná věc a tak honem letěla a sedla si na strom tak, aby nepropásla, když budou jejího milého kosa zase vyndávat. Ale vylezli jen dva lidé a nic nenesli. Ten třetí, co zůstal na dvorku, k nim hned běžel a teď si začali něco povídat.

„Tak co nechali si ho tam?“

„Jo, prý ho ubytují a zítra si pro něj přijede nějaký odborník z města.“

„A jak je na tom?“

„Moc špatně, vypadá to na zranění krahujcem a to je dravec, který se s tím nepáře. Přeštípnul nu ten konec křídla v ohybu a rozdrtil celý kloub. Je to prý na amputaci. Nikdy už lítat nebude. Chudák. Ale má prej velké štěstí, že vůbec přežil. Zachránili jsme mu život. Určitě by ho chytla kočka. A když ne, umřel by hlady.“

„Tak mu tam snad bude dobře a časem si zvykne.“

„Říkali jsme taky o té kosici, co pro něj brečí a to je prej problém. Hnízdo ona sama neuhlídá. Všechno přijde v niveč.“ 

Kosice ničemu nerozuměla. Zkusila svého kosáka volat a volala až do tmy.

„Ta kosice ho pořád volá a brečí,“ prohlásil syn, když se šel jen na chvíli kouknout na situaci na dvorku.

„Chudák, ale nemůžeme s tím nic dělat,“ řekl táta.

„Ach jo, ta příroda je krutá,“ řekla máma.