Pomalu došli až pod stříšku zastávky a přitom bez přestávky vzájemně a hlavě hlasitě konverzovali. Nedalo se neslyšet.
ONA – atraktivní, vysoká blondýnka, oblečená v moderní bundičce s kapucí.
ON – vysoký, urostlý a hezký mladý muž, oblečený dost ležérně.
ONO – dítě, klučina tak pětiletý, čilý, neposedný, oblečený jako každý jiný kluk v jeho věku.
ONO neustále běhalo kolem, bralo do rukou špinavý sníh a neposlouchalo. ONA ho ustavičně napomínala, honila chvílemi kolem zastávky a částečně i po silnici a přilípla mu jeden pohlavek. ON stál na místě, pozoroval je a mezi to všechno občas prohlásil, že se z nich jednou zblázní, že to stejně nemá cenu, a že si ONO vždycky udělá stejně, co chce. ONO na ni hodilo špinavý sníh poté, co mu poněkolikáté nařídila, aby sníh zahodilo. ONA si zaťukala na čelo a ONO se tomu začalo smát. ON prohlásil, že to ONA tedy teď vidí, jaké ONO je, a že ho pak zmlátí. ONA si přestala malého všímat. ONO se konečně samo uklidnilo a přiloudalo se k nim na zastávku. ON prohlásil, že ONO ještě uvidí samo, že mu to ta zubařka, za to všechno, teď důkladně spočítá. Potom ON ještě pro jistotu dodal, že si ONO asi už nepamatuje na tu doktorku, co mu minule tak hrozně ubližovala. A jestli bude zlobit, že ji asi půjdou zase navštívit, aby si to ONO důkladně připomnělo.
ONO vytřeštilo oči, zklidnilo se a drželo se již více u ní.
Bylo mi ho líto a chtělo se mi položit tomu mladému muži otázku:
„Proč to dítě, proboha, tak hloupě strašíte?“
Ale spolkla jsem to. Naštěstí přijel autobus a všichni jsme nastoupili. Naštěstí! Asi bych si od obou vyslechla, že mi do toho, co klukovi říkají, nic není, že to je jejich dítě, že se do toho nemám plést, že......
Jako bych je slyšela!
Ano, je to samozřejmě jejich dítě a jak si ho vychovali, takového ho mají. Pak se ale nemůžou divit, když jim v jakékoliv čekárně předvádí veřejný hysterický výstup, vzteká se a s prominutím - „řve jako na lesy“. A následná reakce takových rodičů pak často bývá taková, že dítě vyfasuje pár na zadek a pro jistotu se ještě „připostraší“ zhoršením přístupu doktorky k němu, za ten - jím ztropený - cirkus v čekárně.
Někteří rodiče by možná potřebovali kurz k výchově dítěte. Byli by tak často ušetřeni „zlobivých“ dětí.
A děti? Ty by měly rozumné a hodné rodiče, ve kterých by cítily ochranu, podporu a lásku.
A .....jen tak mezi námi,..... strašení dětí doktorem, považuji za úplné selhání výchovy. Ono je diskutabilní i strašení čertem a vlastně jakékoliv strašení. Nemyslíte? Nešlo by to bez toho? Nenašly by se jiné vhodnější výchovné metody?
Není na tom našem světě již tak dost hrůzy, že musíme děti navíc strašit ještě hrůzou nesmyslně vymyšlenou?
A co chudák ta doktorka, až k ní rodiče do ordinace přivlečou tak vystresované dítě? Ta k tomu pak přijde úplně nevinně. Posuzuje aktuální emoční stav dítěte, musí stanovit diagnózu a přitom vůbec nezná příčinu takového neadekvátního chování.
Tak co, maminky a tatínkové? Co vy na to?
