Proč ho strašíte?
Pomalu došli až pod stříšku zastávky a přitom bez přestávky vzájemně a hlavě hlasitě konverzovali. Nedalo se neslyšet.
ONA – atraktivní, vysoká blondýnka, oblečená v moderní bundičce s kapucí.
ON – vysoký, urostlý a hezký mladý muž, oblečený dost ležérně.
ONO – dítě, klučina tak pětiletý, čilý, neposedný, oblečený jako každý jiný kluk v jeho věku.
ONO neustále běhalo kolem, bralo do rukou špinavý sníh a neposlouchalo. ONA ho ustavičně napomínala, honila chvílemi kolem zastávky a částečně i po silnici a přilípla mu jeden pohlavek. ON stál na místě, pozoroval je a mezi to všechno občas prohlásil, že se z nich jednou zblázní, že to stejně nemá cenu, a že si ONO vždycky udělá stejně, co chce. ONO na ni hodilo špinavý sníh poté, co mu poněkolikáté nařídila, aby sníh zahodilo. ONA si zaťukala na čelo a ONO se tomu začalo smát. ON prohlásil, že to ONA tedy teď vidí, jaké ONO je, a že ho pak zmlátí. ONA si přestala malého všímat. ONO se konečně samo uklidnilo a přiloudalo se k nim na zastávku. ON prohlásil, že ONO ještě uvidí samo, že mu to ta zubařka, za to všechno, teď důkladně spočítá. Potom ON ještě pro jistotu dodal, že si ONO asi už nepamatuje na tu doktorku, co mu minule tak hrozně ubližovala. A jestli bude zlobit, že ji asi půjdou zase navštívit, aby si to ONO důkladně připomnělo.
ONO vytřeštilo oči, zklidnilo se a drželo se již více u ní.
Bylo mi ho líto a chtělo se mi položit tomu mladému muži otázku:
„Proč to dítě, proboha, tak hloupě strašíte?“
Ale spolkla jsem to. Naštěstí přijel autobus a všichni jsme nastoupili. Naštěstí! Asi bych si od obou vyslechla, že mi do toho, co klukovi říkají, nic není, že to je jejich dítě, že se do toho nemám plést, že…...
Jako bych je slyšela!
Ano, je to samozřejmě jejich dítě a jak si ho vychovali, takového ho mají. Pak se ale nemůžou divit, když jim v jakékoliv čekárně předvádí veřejný hysterický výstup, vzteká se a s prominutím - „řve jako na lesy“. A následná reakce takových rodičů pak často bývá taková, že dítě vyfasuje pár na zadek a pro jistotu se ještě „připostraší“ zhoršením přístupu doktorky k němu, za ten - jím ztropený - cirkus v čekárně.
Někteří rodiče by možná potřebovali kurz k výchově dítěte. Byli by tak často ušetřeni „zlobivých“ dětí.
A děti? Ty by měly rozumné a hodné rodiče, ve kterých by cítily ochranu, podporu a lásku.
A …..jen tak mezi námi,….. strašení dětí doktorem, považuji za úplné selhání výchovy. Ono je diskutabilní i strašení čertem a vlastně jakékoliv strašení. Nemyslíte? Nešlo by to bez toho? Nenašly by se jiné vhodnější výchovné metody?
Není na tom našem světě již tak dost hrůzy, že musíme děti navíc strašit ještě hrůzou nesmyslně vymyšlenou?
A co chudák ta doktorka, až k ní rodiče do ordinace přivlečou tak vystresované dítě? Ta k tomu pak přijde úplně nevinně. Posuzuje aktuální emoční stav dítěte, musí stanovit diagnózu a přitom vůbec nezná příčinu takového neadekvátního chování.
Tak co, maminky a tatínkové? Co vy na to?
Alena Pekařová
Vážení přátelé a (ne)vážení nepřátelé,
tak jsem se konečně rozhodla! Nebylo to hned, zrálo to pomalu, ale dozrálo (myslím) v pravý čas. Končím zde na blogu iDnes. Důvod? Špatně snáším ty zde neplodné diskuze, urážky a hádky o ničem.
Alena Pekařová
Jak ekologicky na mšice.
Potíže se mšicemi zná snad každý pěstitel čehokoliv. Pokud jsou venku na růžích, je to jednoduché – růže nejíme a tak bez váhání použijeme doporučený a zakoupený sprej. Tedy chemii. Něco jiného je, pokud se vám kolonie mšic usídlí na chilli papričkách pěstovaných celoročně na kuchyňském okně.
Alena Pekařová
Ostrov
Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.
Alena Pekařová
Už je to tady!!!
Vážení, dovolte mi jen krátké oznámení. Tak „už je to tady“ a nikdo nám to již nevezme.
Alena Pekařová
Za komunistů bylo líp?
„Jo, za komunistů bylo líp, paní Nováčková, to mi věřte,“ otočila se starší paní ke své sousedce na lavičce a povzdechla si. „No, jak v čem, paní Pavlíčková, jak v čem,“ odpověděla váhavě oslovená.
Alena Pekařová
Psí záhada
Ten článek v magazínu „Víkend“, mě zaujal natolik, že jsem v paměti pátrala, zda jsem něco takového také nezažila.
Alena Pekařová
Kravata
„Jo, a potřebuju novou kravatu,“ ozvalo se z koupelny, kde se holil mladý muž. „Ale, miláčku, vždyť jich máš plno ve skříni a tak přece ...“
Alena Pekařová
Já a metro
ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale ...
Alena Pekařová
Kouzelná kniha
Kouzelnou knihu má možnost poznat a přečíst úplně každý! Nevěříte? A přesto je to pravda.
Alena Pekařová
Kde to jenom vzali?
Dnešní ráno jsme, tak jako jindy, pustili rádio, na kterém máme nastavenou svoji oblíbenou stanici. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že včerejší den - 19. ledna 2015, byl označen za nejhorší den v letošním roce.
Alena Pekařová
Hlavně, že si můžeme hrát
Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Alena Pekařová
Šedý mrak
Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Alena Pekařová
Dopis
Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře.
Alena Pekařová
Hvězda
„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“
Alena Pekařová
Proč to nefunguje?
Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
Alena Pekařová
Proč je mi smutno na Silvestra
Zkusili jste si někdy vyjít na Silvestra ven do noční zahrady a jen tak v tichosti tam postát? Ne? Pak asi nepochopíte ten můj smutek nad lidským a hlučným vyjádřením silvestrovského veselí.
Alena Pekařová
Proč si nedat třeba amarouny?
„Tak, a je po Vánocích,“ konstatoval syn s pohledem upřeným do lednice. Ne, že by byla prázdná, ale trochu přece jen zhubla. „Ty máš hlad?“ zeptala jsem se spíš jen proto, aby řeč nestála. Byly dvě hodiny odpoledne a po docela vydatném obědě hlad mít ještě nemohl. „Ne, jen mám na něco chuť.“
Alena Pekařová
Proč si nepopřát – aneb jsem tady nová
Nevím ještě, jak to tady na blogu všechno chodí a funguje. Jsem nová (od letošního léta) a jako nováček se tady teprve pomalu rozhlížím. Ale přece jen jsem již na něco důležitého přišla a podle toho se začínám i chovat a zařizovat.
Alena Pekařová
Proč se tak chovají?
Když mi tu příhodu vyprávěl, přepadl mě velký vztek na celý ten nespravedlivý svět. Proč se někteří chovají tak bezohledně, tak agresivně a tak hnusně? Proč schválně kazí náladu ostatním a pak se ještě hrozně diví, že nejsou mezi lidmi oblíbení?
Alena Pekařová
Zvoneček
Začalo to všechno úplně nevinně a to tím, že Lojza našel zvoneček. Tak, jako každé sobotní ráno, se vydal na svá známá místa do lesa. Vykračoval si to s košíkem a s novým narozeninovým houbařským nožem a ......najednou ho za pařezem uviděl. Byl tam, chudák malý, zapadlý v mechu a trochu kovově svítil.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 106
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 752x