Sobota 2. července 2022, svátek má Patricie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 2. července 2022 Patricie

Tablety

2. 12. 2014 16:05:00
Procitla, když se nad ní skláněly bílé pláště. Nevěděla, co se stalo, ani kde je. Nejdříve vůbec nic necítila, ale postupně jí zaplavila tělo krutá bolest.

„Je při vědomí,“ vzdáleně a jakoby z vody, uslyšela jednoho z mužů v bílém.

„Slečno, slečno, slyšíte nás?“

Kývla.

„Víte, co se stalo?“

Trochu zavrtěla hlavou.

„Víte, kde jste?“

Reagovala opět negativně.

„Víte, jak se jmenujete?“

„Jana Králová,“ zmobilizovala všechnu sílu a podařilo se jí opuchlými rty zašeptat.

Jeden z mužů ji držel za zápěstí a zkoušel rychlost tepu.

Pomalu otočila hlavu a rozhlédla se po místnosti. Evidentně byla v nemocnici. Všude bílo, plno světla, které jí bolestivě bodalo do očí. Zavřela je a zhluboka oddechla.

Ale teď ji nenechali odpočinout. Jemným plácáním po tvářích, se ji snažili udržet v kontaktu s okolím.

„Jano, jste v nemocnici. Slyšíte nás?“

Kývla a opět otevřela oči.

„Měla jste nehodu. Vzpomínáte si na něco?“

„Ne.“

„Máte bolesti?“

„Ano.“

„Dáme vám něco na znecitlivění. Ostatně jste již dávku dostala, ale můžeme to posílit. Jste po operaci a vše začíná přicházet k sobě.“

„Co mi je?“

Dva lékaři se nyní podívali po sobě a pak i na sestru, která jim asistovala.

„Co mi je?“ opakovala a začala se bát.

„Měla jste vážnou autonehodu. Pravděpodobně jste měla mikrospánek, vyjela se silnice a narazila do stromu. Byl to tak silný náraz, že zničil celý předek auta. Rozmačkané plechy vás uvěznily uvnitř a vážně poranily obě nohy.“

„Mám je zlomené?“

Opět nastalo ticho.

„Co mám s nohama?“

„Je nám to moc líto, ale nedalo se nic dělat. Potřebovali jsme hlavně zachránit váš život. Obě nohy jsme vám museli amputovat.“

„Nemám nohy?“ nechtěla věřit tomu, co se právě dozvěděla. Vždyť je cítí.

Zavrtění hlavou jednoho z lékařů potvrdilo vyřčenou hrůzu.

„Ale já je cítím, bolí mě.“

„To bude ještě hodně dlouho. Nervy si vše pamatují.“

Vyděšeně se dívala z jednoho na druhého. Očekávala, že se dozví jinou diagnózu. Prosila je pohledem, ale marně.

„Dáme vám teď něco na spaní a uvědomíme rodiče, že jste se probrala. Přijdou vás na chvilku navštívit.“

Ucítila slabé píchnutí a opět se propadla do spánku.

Ty týdny, které pak trávila v nemocnici, prožívala jako život někoho jiného. Jako by se dívala na cizí osobu a ne na sebe. Nechtěla nikoho, nechtěla rodiče ani kamarády. Chtěla být sama. Sama se svým neštěstím a bolem. Jen ona sama si musí rozmyslet, jak bude dál žít. Nebylo nic platné, že ji navštěvoval psycholog, rehabilitační sestra, máma, táta. Ty zbytky nohou, které nyní končily nad koleny, ty byly teď její jediný svět. Svět, na který se upínala, a který nedokázala pochopit. Ve kterém nedokázala žít. Ne, nemůže takhle žít. Zůstat na krku mámě a tátovi. Měla raději tehdy zemřít. Tam v tom autě. Proč mě zachraňovali? Copak je tohle život? To je živoření a jen čekání, kdy to všechno skončí. Cítila se slabá na bolest, na boj o „jakýs-takýs“ život. Tohle nezvládne. Musí se rozhodnout, dokud je ještě v nemocnici.

„Dobré ráno, Janičko,“ vešla s pozdravem do pokoje sestra. „Nesu vám teploměr a pak se umyjeme, ano?“

„Bolí mě to. Nemůžu vůbec spát.“

„Zeptám se pana doktora a dáme vám něco na uklidnění, nebojte.“

Slib splnila a přinesla Janě dvě bílé tabletky. Položila je na noční stolek a do sklenice dolila čaj.

„Vezměte si je obě najednou.“

„Děkuju,“ řekla a sáhla po sklenici.

Sestra ještě narovnala přikrývku a odešla.

Jana vzala tablety do ruky a otevřela zásuvku u stolku. Tady měla schovanou obálku, o kterou si řekla minule mámě.

Pomalu nechala obě tabletky sklouznout do obálky a skoro obřadně ji uložila zpět.

Kolik jich asi musí mít, aby to fungovalo? Raději se pojistí a nastřádá si jich víc. Nechce, aby ji zase zachránili. Chce už mít klid. Nemuset myslet na věčnou bolest, na život bez kusu vlastního těla, na soucitné pohledy.

Obálka se plnila různými tabletami velmi rychle, přestože lékaři často usoudili, že bude lepší podat lék nitrožilně.

Sáhla do zásuvky po obálce a omakem zjišťovala stav. Je jich asi už dost. Mohlo by to stačit. Přidá ještě ty večerní, které ji čekají a zítra to ukončí. Zítra! Hned po večerní vizitě, to pak už bude klid a nebude jim divné, že spí. Než na to přijdou, bude dávno konec. Konec!

Konec bolestem, konec všeho!

Ještě napíše dopis. Mámě a tátovi. Omluví se jim a poprosí o odpouštění. Musí to pochopit. A nakonec se jim určitě i uleví. Však moc dobře ví, že máma před ní pokaždé skrývá slzy, a když odchází z pokoje, tahá z tabelky kapesník.

Konečné rozhodnutí, jako kdyby ji přineslo kýžený klid. Usnula rychle a hluboce.

Netušila, že do pokoje ještě nakoukla sestra, která nastupovala na noční směnu. Chtěla ji zkontrolovat a hlavně Janě přinesla z domova výbornou sladkou mandarinku.

Netušila, že zapomněla dovřít zásuvku u nočního stolku a sestra, která nyní vyndala mandarinku z kapsy a pokládala na stolek, si toho všimla.

Netušila, že i obálka zůstala jaksi povystrčená a tak upoutala sestřinu pozornost.

Netušila, že sestra zásuvku otevřela, obálku vyndala a nahlédla do ní.

Netušila, že pak velmi rychle odběhla za doktorem s obálkou v ruce.

Netušila, že ji opět zachránili život.

Spala a netušila, že ji ráno čeká překvapení. Jen co procitne, zaveze ji sestra ven. Na vzduch, na sluníčko. Musí se tam setkat s mámou a tátou. Tam venku, pod stromy a vedle květin. Tam ji máma ujistí o lásce, kterou k ní oba dva cítí a bolesti, kterou by jim způsobila. Tam ji musí přesvědčit, že je nutné bojovat. Ne jenom kvůli sobě, ale hlavně kvůli nim.

Spala a netušila, že máma, která ji už jednou dala život, udělá všechno pro to, aby jí ho dala znovu.

Autor: Alena Pekařová | úterý 2.12.2014 16:05 | karma článku: 14.89 | přečteno: 604x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

František Skopal

O životní potřebě důvěry ve dnech zoufalství

Před staletími předpovězená velká očista nastala! Všechno, co na nás v poslední době dopadá, je toho svědectvím. Dění na zemi prudce sevřelo jako voda v hrnci. A sevřelo proto, že naši planetu zasahuje zvýšená záře Pánova Světla.

1.7.2022 v 16:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 67 | Diskuse

Pavel Hewlit

Už brzy začneme problémy Ukrajiny vnímat jako nedávno problémy covidu (se všemi předěly)

Covid – vzpomínáte si ještě? Říkalo se tomu taky pandemie a ta se vyvíjela stejně jako naše názory směrem k ní. Nakonec se proměnila na rýmu.

1.7.2022 v 14:47 | Karma článku: 20.71 | Přečteno: 415 |

Blog Info

Soutěž hlasujících: komu letos připadly vouchery?

Jako již tradičně i tentokrát se hrálo nejen o stupně vítězů v soutěži Bloger roku, ale také o ceny pro hlasující. Podívejte se, na koho připadl šťastný los!

1.7.2022 v 12:19 | Karma článku: 7.79 | Přečteno: 291 | Diskuse

Martin Faltýn

Hezký prázdninový blázinec!

Vysvědčení jsou rozdána, dovolené nahlášeny... nejvyšší čas užívat si prázdnin. Jak děti, tak dospělí. A jako každý rok se odehrává něco, čemu se říká: stěhování národů.

1.7.2022 v 9:50 | Karma článku: 11.85 | Přečteno: 224 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Knihovnice s pivem v ruce

Abych pravdu řekla, celé dnešní ráno mám pocit, že se mi potí i myšlenky. Do práce jsem v 7.00 dorazila mokrá, jako bych se cestou vykoupala v kašně, ačkoli tu žádnou nemáme.

1.7.2022 v 9:34 | Karma článku: 21.73 | Přečteno: 405 | Diskuse
Počet článků 106 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 727
Jsem "obyčejná ženská z lidu", tedy středoškolačka, která věnovala skoro celý život práci. Práci pro svého zaměstnavatele i pro svou rodinu. Nyní již při vidině blížícího se důchodu se začínám věnovat i sama sobě. To znamená především svým koníčkům, což je zahradní architektura a nyní nově i psaní. Začínám psát nejen povídky, ale i romány.

Najdete na iDNES.cz