Ostrov

Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.  

Připadalo jim, že od chvíle, kdy se oba manželské páry domluvily a půjčily si člun k plavbě kolem pobřeží, utekla neskutečně dlouhá doba. Muži se na jejím začátku nejprve vesele vzájemně předháněli a předváděli nejen před svými drahými polovičkami, ale hlavně před drahou polovičkou toho druhého. Měli „mužskou“ radost z toho, že na základě všech těch jejich iniciativ, ony piští a bojí se. Dokonce z toho bylo té jemnější polovině posádky špatně a zachtělo se jim vrátit. Ale mužská ješitnost je mužská ješitnost. Nechtěli jim naslouchat, a čím víc se ženská posádka bránila jejich dalším nápadům, tím víc je to i bavilo. Tak se stalo, že neodhadli situaci a podcenili moře.

Přece se chtěli jen zhoupnout ve vlnách, které vytvořil parník. Nic víc v tom nehledali a ani v nic jiného nedoufali. A tak pádlovali směrem od pláže dál na volné moře. Přece je hloupé a ponižující plout jen podle pobřeží. Dostali se tedy dost blízko k parníku a je pravda, že se pohoupali. Dokonce tak, že se málem převrhli. Podařilo se jim sice situaci zvládnout, ale ztratili přitom obě pádla a tím se dali všanc vzdouvajícímu se moři.

„Co budeme teď dělat?“ nemohla strachy skoro mluvit manželka A.

„My tady zůstaneme…“ měla jasno manželka B a rozhlížela se kolem.

Muži mlčeli. Byli si vědomi své chyby. Chvíli jim trvalo, než se vzpamatovali a začali pádlovat rukama kamsi k domnělému břehu. Nechtěli si přiznat porážku a tak se tvářili statečně a vědoucně. Ženy se nejprve jen vezly, ale později se k mužům přidaly. Hlavně, když se začínalo rychle šeřit.

„Plujeme správným směrem? Vždyť vůbec není vidět břeh,“ špitla unaveně manželka A.

„Jasně, že jo,“ odsekl ji manžel AA.

„Bude brzo tma, stihneme to?“ přidala se manželka B a manžel BB jen něco souhlasně zahučel.

Ano, obavy měli i muži, jen to na sobě nechtěli dát znát.     

Po další uplynulé hodině se však začalo pomalu smrákat. Břeh byl dosud v nedohlednu a sil jim rapidně ubývalo. A to přímo úměrně s ubývající nadějí, že dosáhnou břehu za světla. Museli si přiznat, že je to moře odtáhlo daleko od známé pláže a útulného hotelu. Jejich jedinou nadějí bylo to, že je začnou hledat. Jednak nevrátí půjčenou loďku a nepřijdou ani k večeři.

Už nebojovali, ztratili sílu a víru v kladný výsledek své snahy. Měli neodbytný pocit, že se točí stále v kruhu a tak se nechali jen kolébat mořem a kamsi unášet. Stejně se setmělo a v moři kolem lodě cítili pohyb jakýchsi ryb. Báli se i jen strčit do vody ruku, natož s ní pádlovat.

Tma dorazila nečekaně brzy a byla opravdu úplná. Bez hvězd, bez svitu Měsíce. Bylo zataženo a občas na ně z mraků spadlo i pár kapek. Oči vytřeštěné do tmy tmoucí, se jim po pár hodinách plavby únavou zavřely a milosrdně jim dovolily pár hodin spánku. Probudilo je až svítání a sluneční paprsky, které začaly připalovat již od časného rána.

„Máte vůbec někdo tušení, kam nás to táhne?“ rozhlédla se kolem manželka B.

Odpovědi se však nedočkala.

Všude kolem nich byla jen voda a na dohled žádný břeh.

„Měli by nás už hledat, ne?“ s nadějí v hlase se manželka A rozhlížela, zda někde neuvidí záchranný člun.

„To oni nás asi hledají. Jednak jsme nevrátili půjčenou loďku a jednak jsme nepřišli k večeři ani k snídani,“ odpověděl ji manžel AA.

„Musí nás každou chvíli objevit. Nemohlo nás to snad dotáhnout moc daleko od břehu. Je ale fakt, že teď nevím, který směrem je pevnina,“ přiznal se manžel BB a manželka B ho pozorovala smutnýma očima.

„Lidi, já nevím, jak vy, ale já mám hlad a žízeň,“ na sucho polkla manželka A.

„Budeme na tom asi všichni stejně,“ přidal se k ní manžel AA. „Jen doufám, že jim to nebude moc dlouho trvat, než nás najdou.“

Ale čekalo je bohužel ještě pár krušných a hladových chvil. Loďka se kymácela ve vlnách a kamsi je unášela. Její posádka na střídačku chvílemi spala a chvílemi pozorovala nekonečnou mořskou hladinu, aby nepropásla ten šťastný okamžik, kdy se na obzoru objeví jejich zachránci. Vyhlíželi však marně. Čekala je další noc, s tím rozdílem, že tentokrát byla jasná. Hvězdy jim svítily nad hlavou jako nikdy. A bylo jich tolik, že při pohledu na ně, ani nedýchali. Vyčerpaně si lehli, položili hlavy na okraj loďky a pozorovali tu hvězdnou estrádu. Nad nimi se leskly jiné světy, hvězdy a planety se jim předváděly v plné kráse a mléčná dráha se táhla jako závoj. Ta jedinečná podívaná je zklidnila a ukolébala. Usnuli všichni snad ve stejný okamžik.

Probudil je tentokrát divný zvuk. Loďka narážela do čehosi a vydávala při tom zvláštní zvuk.

Manžel B se posadil první a začal cloumat ramenem, vedle něj spící, manželky.

„Vstávej, jsme na pevnině!“

Tyto slova okamžitě posadila také manžela A. Jeho drahou polovičku to doslova katapultovalo. Vyskočila z loďky a nohy je jí zabořily do bílého písku na dně. Čistou mořskou vodu měla teď skoro k pasu, ale jak rychle spěchala z vody na pláž, tak rychle voda ustupovala. Zůstala stát teprve tehdy, když ji vlny omývaly pouze kotníky. Pak se teprve ohlédla za zbývajícími členy posádky. Ti se už také vydali v jejích stopách a muži ještě za sebou táhli jejich loďku. Když ji bezpečně usadili na bílém písku pláže, rozhlédli se kolem.

Za pláží byl háj z palem a na pravé straně se zvedaly skály, které na jedné své straně zasahovaly až do moře.

„Musíme zjistit, kde vlastně jsme. Pláž je krásná, určitě se sem někdo chodí koupat. Měli bychom zjistit, kterým směrem je nejbližší hotel a pak z něj zavolat naši delegátku. Navrhuju vylézt na tu skálu a rozhlédnout se,“ otočil se manžel B na manžela A.

Ten souhlasně kývl. „Půjdeme oba. Ženský si tady zatím odpočinou.“

Vydali se ke skalám a pak začali opatrně stoupat.

Ženy se rozhlédly kolem.

„Kdybych neměla takový hlad, tak jsem šťastná. Tady je tak krásně!“ rozhlížela se kolem manželka A a manželka B jí přitakávala.

„Víš, klidně bych tady zůstala a vykašlala se na práci a rodinu. Vidíš, jak ten písek na břehu úplně zajiskří, když ho přelije vlna? A ty plamy!!!“ vykřikla manželka B a rozeběhla se k té první.

Nízko skloněný kmen, skoro vodorovný s pláží, se mírně pohupoval a vytvářel iluzi houpací sítě. Sedla si na něj opatrně, a protože se pod ní ani neprohnul, dovolila si na něj opatrně lehnout. Po chvíli slastně natáhla obě nohy a udělala si pohodlí. Zavřela oči a nechala si prohřívat tělo slunečními paprsky. Manželka A se pomalu vydala směrem k ní, líně šoupajíc nohama v bílém písku. Zanechávala za sebou dvě koleje, které při každém přelití mírnou vlnkou, opět pomalu mizely. Za chvíli přešla místo odpočinku své kamarádky a pokračovala dál ke skupině vysokých palem. Něco pod nimi ji upoutalo. Na písku tam ležely rozmístěné tmavé body, jako rozinky na tvarohovém koláči. Když přišla tak blízko, že rozeznala, co to je, zaradovala se. Tušení ji nezklamalo. V písku ležely popadané kokosové ořechy a bylo jich tu tolik, že by jim to vydrželo alespoň na měsíc. Vybrala dva největší a vrátila se s nimi na pláž.

Když se blížila, viděla, že jsou muži již zpět a všichni tři teď sedí na vodorovné plamě a nad něčím dumají.

„Koukejte, co mám,“ zavolala na ně s radostí v hlase a všichni tři se k ní otočili. Poznala, že něco není v pořádku. Radost z nálezu ji pomalu přecházela a jak se přibližovala k trojici, zachvacoval ji stále větší pocit strachu ze špatné zprávy.

„Jsme na malém ostrově,“ oznámil ji hned manžel AA. „Jediné štěstí je, že ze skály vytéká pramínek sladké vody, ale nemohli jsme vám ji v ničem přinést.“

„Mám ořechy. Skořápky se budou hodit,“ řekla už pokorně potichu a v šoku. Tak, teď jsou z nich trosečníci a vůbec nevědí, na jak dlouho. Naděje se rozplynuly jako pára.

Hodila ořechy do písku a přisedla si k nim. Hodnou chvíli tak všichni čtyři setrvali, než jim ta situace konečně došla. Ano, zachránili si životy, ale teď o ně musí bojovat. Nesmí se vzdát a nesmí přestat doufat.

Slunce vystoupalo na svůj vrchol a zalilo bílou pláž tak jasným svitem, že se jim dělaly mžitky před očima. Písek odrážel paprsky, třpytil se a místy jemně světélkoval. V životě nic takového neviděli. Měli vlastně štěstí, že je moře zavedlo až sem - do ráje!

Týden uplynul a naše čtveřice se v ráji zabydlela. Přístřešek z palmových listů se na okraji palmového háje vyjímal, jako nejkrásnější hotel, z pramínku sladké vody se stal nevysychající proud živé vody a kokosové ořechy s kokosovým mlékem dodávaly sílu. Dokonce se jim podařilo rozdělat oheň a chytit pár ryb, které jim každý den důvěřivě plavaly kolem nohou. Oheň rozdělaný na pláži sloužil v noci jako maják a střídající se služba ho pečlivě udržovala.

Zvykli si a začali to na ostrově brát jako domov. Bez práce, bez lidí, bez starostí a stresů. Jen krása kolem. Jejich jedinou starostí bylo jídlo a udržení ohně. Hlava se vyčistila od civilizačních stresů a spolu s tělem se znovu vrátila k přírodě.

Jak se jim všem ulevilo! Začali poznávat pohyb hvězd, vliv měsíce na příliv a odliv, tah ryb. Začali přírodě opět rozumět. A ona je proto nenechala zahynout. Dala jim teplo, světlo, vodu, jídlo, krásu a laskavé konejšení vln. Zachovala se k nim jako matka ke svým dětem.

Nic však netrvá věčně. Za další týden se na obzoru objevil motorový člun pobřežní hlídky. Na oznámení dvou rybářů, kteří při noční výpravě na lovu ryb uviděli na jednom ze vzdálených ostrovů světlo, se vydali tím směrem se záchrannou akcí. Měli úspěch a čtveřice trosečníků se na jejich palubě vzdalovala svému ráji.

Zpět od matky přírody, zpět k civilizaci a konzumu. Vzpomenou si na ni ještě někdy? Vrátí jí to s vděkem nebo ji budou dál ničit a zabírat pro stavbu silnic a dalších zbytečných „satelitních sídlišť“?

Každopádně – ráj je tady pro každého! Záleží jen na každém z nás, jak pochopí jemné vzkazy, které nám příroda zatím neustále vysílá. Stačí jen vnímat a poslouchat!

Z A T Í M !!!