„Tak mi teda řekněte - co bylo dřív tak špatný, oproti dnešní uspěchaný době?“
„Lidem vadila nesvoboda a ...“
„Prosím vás...nesvoboda...,“ přerušila paní Pavlíčková rázně svou sousedku a mávla rukou na důkaz protestu. „Koho to dneska zajímá! Lidi se už nabažili tý možnosti někam svobodně vyrazit do ciziny. Jenom se sem, tím zbytečným cestováním, zavlekly ty strašný nemoci. To za komunistů nebylo.“
„To je možné, ale je hezké vyrazit si kamkoliv k moři a nemuset se doprošovat, jestli tam smím.“
„Ježíši, a kolikrát jste si asi vyrazila, co? Máte na to, paní Nováčková?... Máte?“
„Nemám.“
„Tak vidíte.“
„Ale mám možnost!“
„A co je vám to platný, že? K čemu je vám ta pitomá možnost, když ji stejně nevyužijete. A když se máte hůř než dřív?... Musela jste například dříve tak počítat, aby vám vyšly peníze po celej měsíc?“
„To ne. Máte pravdu, všechno je drahý až hrůza.“
„No vidíte a u doktora jste taky za komunistů neplatila a obě vaše děti krásně vystudovaly zdarma vysoký školy.“
„To je fakt. Dneska bych na to ani neměla. Asi by studovat moc dlouho nemohly.“
„To nemohly. Nevím, jak byste to teď sama utáhla. No, a co ta vaše nemoc?“
„Ani mi nemluvte, měla bych s tím jet do lázní, ale nemůžu. Nevyšla bych. Na pojišťovnu to nejde a ....“
„...a nejste v horních vrstvách, že? Jo, milá zlatá, lázně jsou dneska jen pro ty bohatý...a ještě pro cizince. Kdepak my, důchodci. Na nás se už ani nekouká. My máme odžito a jsme pro stát už jen přítěž. Už jenom tím důchodem...Jako, že nám ho musejí vyplácet,“ přesněji vysvětlila své sousedce, myslíc si, že ji nějak špatně chápe.
„No, ono je těch důchodců asi už moc...“
„Prosím vás, moc,...to aby nás hned po dosažení důchodového věku zastřelili, ne?... Špatně hospodaří se státníma penězma, to vám povídám, špatně!“
....
„A to ani nemluvím o tom, co se teď všude děje,“ pokračovala paní Pavlíčková, když její sousedka nereagovala a odmlčela se.
„Co se děje, paní Pavlíčková?“
„Ta kriminalita všude, ty feťáci a teroristi. To dřív nebylo. Bála jste se dřív vyjít večer jen tak ven? Ne, že jo! A zamykala jste branku? Taky ne! Já vám něco povím, paní Nováčková, dřív bylo bezpečnějc. Děti šly do školy a nic se jim nestalo. Chodily si hrát samotný na hřiště a nic se jim nestalo. Žádnej úchyl na ně nečíhal a nikdo je netahal do auta, aby je v lese zabil. To je ten svět, který si lidi odzvonili klíčema? Jo,...kapitalizmus chtěli, tak ho mají. Se vším všudy. S nezaměstnanýma, s chudákama, s feťákama, s kriminalitou a hamižnejma kapitalistama. Jo, a to víte, co se děje? Dozvěděla jsem se, že u nás v ulici je už deset vykradenejch bytů a pět domů. Prý chodí dva v kapuci a vloupávají se klidně ve dne, i když jsou lidi doma. Jeden z nich je prej feťák. Dokonce se s nima i jedny lidi honili po domě. Domácí byli v patře a ty dva to dole klidně vykrádali. A policie nic. To je, co? Aby se člověk bál i doma a za bílýho dne.“
Paní Pavlíčková se vyčerpaně opřela a na chvíli zmlkla. Toho využila paní Nováčková, která rukou pevněji sevřela nákupní tašku.
„No, ale přeci je i něco pozitivního, ne? Třeba plné obchody. Ovoce a zeliny co hrdlo ráčí...“
„A koupíte si všechno, na co máte chuť?“ reagovala sousedka ihned a opět se napřímila.
„Nekoupím, je to drahé a tak se na to všechno ovoce chodím alespoň dívat. Je tak cizokrajné...tak neznámé... a já stejně vůbec nevím, jak bych ho jedla.“
„Tak vidíte. Ani si to nekoupíte a tak je to pro vás k ničemu. Pro takové jako jsme my dvě, milá paní, tahle doba vlídná není. To vám, paní Nováčková, povídám.“
Paní Nováčková si povzdychla. Je to pravda. V tašce má svoje obvyklé dva pomeranče a čtyři jablka. Dnes si však trochu přilepšila a přidala jeden květák a kilo brambor. Bude mít dobrý oběd. Vlastně tři. Rozdělí si to a pak nebude další dva dny muset vařit.
Rozhlédla se po okolí. Prokouklo to její rodné město, jen co je pravda. Nové fasády, čisté a opravené ulice a parčíky. Jen ty lidi. Jakoby se změnili. Neustále spěchají, mračí se, neprohodí slovo. Jako začarovaní. Vyzařuje z nich nespokojenost. Ale proč? Vždyť to chtěli, vždyť si ten strašný kapitalismus vyzvonili tenkrát na Václaváku.
Tak proč nejsou spokojení?