Proč si lidé lžou –aneb- máte pálivé papriky?

Sháněla jsem jeden čas z jistého důvodu pálivé papriky a to nejlépe hodně pálivé. Ve všech obchodech i obchodních řetězcích se skvěly nádherné velké papriky, v různém barevném provedení a různých velikostech. Prostě paprik bylo všude opravdu plno, až oči přecházely. Ale všechny sladké. Ty, mě dobře známé, špičaté zelené a velmi pikantní, ty nikde.  

Takhle to mám bohužel často. Ve všech obchodech, do kterých vlezu, jsou plné regály, zboží z nich doslova padá, ale co právě nutně sháním, to nikde není. Marně pak procházím mezi regály v různých obchodech a obchodních centrech. Prostě požadované zboží nikde není a někdy mi trvá i měsíc, než jsem trochu úspěšná. Zboží pak často seženu v tom nejzapadlejším obchůdku, kde najdou mnou požadovanou věc v šuplíku pod pultem. 

Úspěch však bývá také velmi často pouze částečný, to znamená, že dochází z mé strany k určitému ústupku, pak jakési improvizaci a nakonec k nutné svépomoci.

Nevadilo by mi to. Ostatně, vyrostla jsem v době, kdy se nenakupovalo, ale spíše shánělo. Takže jsem už zvyklá a patřičně vycvičená. Ale vadí mně, že se něco děje s lidmi v obchodech. Něco, na co jsem zvyklá nebyla a zvykat si nehodlám. Jejich chování je způsobné tím, že za každou cenu chtějí prodat své zboží. Za každou! Lžou zákazníkovi a šidí ho, jak to jen ještě jde.

Zahubí nás snad jednou ten jejich kapitalistický přístup? Ten „jim vlastní“ přístup k byznysu?

Úplně vás teď slyším. Ne, nemusíte na mne křičet, vím to sama. Opravdu nejsou všichni stejní. A osobně znám plno poctivých obchodníků, ke kterým se stahuje stále více zákazníků. Ale než se takhle budou chovat všichni, uteče bohužel asi dost vody.

Jo, to vím taky, že je všechno v lidech a mám chodit k těm, kde mně to vyhovuje. Ale někdy si vybrat prostě nemůžu a tak dochází k různým dialogům.

Jako například k tomu o paprikách.

Přebírám různě barevné papriky tak dlouho, až přilákám prodavačku.

„Dobrý den, mohu vám nějak pomoct?“ spustí naučenou zaříkávací formulku.

„Dobrý den, prosím vás, pálí ty papriky?“

Zasvítily ji oči hroznou snahou prodat za každou cenu:

„Ne, nebojte se, paní, tyhle NEPÁLÍ.“

„Tak to je nechci,“ rychle jsem vrátila krásnou zelenou a špičatou papriku k jejím sestřičkám. „Potřebuju pálivou.“

„Ale ony trochu PÁLÍ,“ kuje železo, dokud je žhavé a vědomě lže, až se jí od pusy práší. Ani se přitom nečervená.

Hlavní je přece PRODAT! Za každou cenu! Jejich byznys je nade vše.

A ty, zákazníku, ty jsi jen nutný nástroj potřebný k jejich zisku. Na tobě jim přece vůbec nezáleží. Jen na tvých penězích. Není něco špatně?