Proč vždycky vstávají v autobusech jen ti starší?

Víte, že už to pozoruji delší dobu? A nemění se to. Je to stále stejné. Možná i trochu horší. Určitě jste si toho všimli také. Hlavně, když často cestujete narvanými autobusy v době přesunu školní mládeže. Pak to nelze vůbec přehlédnout.

Stačí už jen chvilkový pobyt na zastávce, před příjezdem autobusu. Ne, opravdu mi vůbec nevadí ten šrumec školních dětí okolo, to jejich věčné honění se kolem zastřešeného prostoru, pobíhání sem a tam, chechtání se, řvaní na „celé kolo“ i na toho, kdo stojí vedle, pošťuchování se a házení školních tašek a batohů po zemi a po spolužácích. Vůbec! Jsou to přece jenom děti, ne? Pravda, často se mi stalo, že do mě některé z takto rozjívených a rozběhaných dětí vrazilo a přitom mi šláplo vší silou na nohu, shodilo z ramene kabelku, při závodním běhu pozadu, do mě vší silou narazilo, až mu spadla čepice, atd. Přesto, mi to nevadí. Dovedu to překousnout. 

Spíše mi vadí jiná věc. Při příjezdu autobusu se takováto školní mládež s vítězným pokřikem vrhne k nástupním dveřím. Kdo si dřív sedne, ten přece vyhrává, ne? Že nastupuje i stará babička s holí, která sotva stojí? No a co? Hlavně, že je naše mládež první v autobusu, první sedí a ještě si na volné sedadlo honem hodí špinavý batoh, který se před tím válel někde na mokré zemi. Musí přece držet místo kamarádovi, který byl pomalejší a méně se rval do dveří. A že by někdo vstal, když nastoupí starý člověk s holí? To ani náhodou.

Stále stejné. Měsíce, roky. Ostatní cestující si asi již zvykli, raději ustupují, dávají přednost rozjíveným dětem a ti obsazují sedadla jako první a jen ty, která zbudou, jsou pro ostatní cestující.

(Pouze k upřesnění dodávám, že já vždy v autobusu stojím a to dobrovolně. Prostě si raději nesedám. Jen pokud jede jenom pár lidí, tak si sednu. Vypadala bych přece jenom nějak divně, kdybych stála.)  

To, co se stalo nedávno, mi však už vyrazilo dech.

Opět stejný obrázek, jako stále se opakující reklama. Tu už také člověk přece ani nevnímá. Teď to však byl trochu jiný kalibr. 

Dětí bylo nějak více, než normálně. Jejich chování se tedy přímo úměrně násobilo jejich počtem. Jinak se, až do obsazení míst všemi dětmi, nic neměnilo. Že nastupuje babička s holí a za ní i maminka s malým, asi tříletým, dítětem? Neva! Hlavně, že školáci byli rychlejší. Však si ti dospělí taky mohli pospíšit, ne? Kdyby tam byla první ta babička a sedla si, tak by ji přece nechali sedět, ne?

To je asi ta jejich spravedlnost, kterou je učí ve škole. Učí je, že kdo je rychlejší a dravější v tomhle zvráceném světě, ten se veze lépe a pohodlněji? A ten, kdo je pomalejší a nemohoucnější, na toho se ohled nebere? Ten jen ostatní zdržuje a nestojí za to, aby mu někdo ustoupil a dal přednost? Nevím! Je na vině škola nebo rodina? Kdo má vlastně děti vychovávat?  

Jako jindy, se tedy obě dvě, babička i maminka s malým dítětem, ve stoje klátily nad sedícími školáky a držely se vší silou tyče. Stejně, jako všichni další dospělí, kteří se vraceli z práce. Jiné to však tentokrát bylo. Lidé začali reptat. Nejdříve potichu, pak hlasitěji. A čím jich bylo víc, tím větší odvahy si vzájemně dodávali. Jen se neobraceli přímo na sedící děti, ale potvrzovali si nevhodnost chování dětí jen vzájemně. Tady asi nastala první chyba.

Děti totiž vůbec nereagovaly. Šlo to úplně mimo ně. Jakoby ti dospělí mluvili k někomu jinému, jich se to přece netýkalo.

Ale ozval se muž, sedící vedle mladší ženy. Otočil se a dvěma dětem, které seděly hned za ním, řekl, aby pustily sednout tu maminku a starou paní s holí. To bylo vše. Stačilo to a obě děti se zvedly a vyvolené ženy se s díky posadily. Ne, ty dvě nic nekomentovaly, nereptaly, nikoho o místo nežádaly. Jen díky reakci okolí se mohly posadit. 

Ale děly se věci dál. Stojícím dospělým to evidentně nestačilo. Zdálo se jim, že by měly vstát i ostatní děti a pustit i je. Druhá chyba.

Opět se ozval onen muž, ale teď se kupodivu dětí zastal. Prý, kdyby se každý ze stojících obrátil na jakékoliv sedící dítě tak, jak to udělal on, samozřejmě by ho to dítě pustilo sednout.

Marně ostatní namítali, že by to mělo být od dětí snad samozřejmé, že pustí sednout staršího. „To za našich časů ....“

Ne, nedočkali se. Bohužel. Ale nakonec se sedli stejně všichni. Autobus totiž právě zastavil na zastávce, kde všechny děti vystupovaly a s nimi i onen pán s mladší ženou.

Dosud stojící, se konečně v klidu posadili, ale diskuse pokračovala. Hodnotily se „ty dnešní děti“. A vůbec „celá mládež“, která se teď dávala do jednoho rance. Všichni si notovali ve společné řeči. Až jedné, dosud mlčící paní, to také nedalo.

„A víte, kdo byli ti dva, co vystupovali s dětma? To byla jejich třídní učitelka a ředitel. Já je znám.“

Nastalo ticho. Nějak si to nikdo nemohl tak nahonem srovnat v hlavě.

Až po chvíli se ozvalo:

„No, to snad ne!“

„A neměli jít právě oni, těm dětem příkladem a pustit sednou starou osobu?“

Teď jsem však vystupovala i já. Takže nevím, co se dál dělo. Jak pokračovala diskuze lidí, kteří se dali, díky chování dětí, do vzájemného hovoru.

Mám na to samozřejmě svůj názor, ale neřeknu. Zjistila jsem už totiž, že za vlastní názor se trestá.

Posměchem, buzerováním, šikanou. Tedy mlčím, poučena.

Je to tak správně?

Neměla bych naopak raději bojovat? Ale proč? Pro koho?

Pro vlastní prospěch? To určitě ne!

Pro ostatní lidi? Ale oni o to nestojí, přece!

Tak proč se namáhat, přátelé, ne?

Ale dovolte mi jen jednu radu nakonec:

Nechte ty ubohé děti sedět! Však ony se ještě něco nastojí, až budou staří a budou jezdit autobusem se školní mládeží.