Zákaz kouření
Ten jejich cíl setkávání, byl však stejný, případně podobný. Vždy je jednalo o nějakou hospůdku, restauraci, putyku nebo pivnici. Hlavním kritériem byla jen dlouhá otevírací doba.
Také náplně, jejich sešlosti, si byly podobné jako vejce vejci. Pití, kouření, klábosení o všem a o ničem, udělování rozumů a dohadování se, kdo z nich má větší pravdu a kdo tomu problému lépe rozumí. Téma bylo vždy určeno jen drsným chlapům, ženské by jim nerozuměly. Byla to prostě jen pánská jízda a oni si od svých manželek vždycky naprosto dokonale odpočinuli.
Tahle jejich terapie trvala několik let. Beze změn, bez rušivých momentů. Zvykli si na ni, jako se zvykne na pravidelné čištění zubů.
Jen teď, v poslední době, se rozmohla jakási móda v restauračním prostředí. Móda, kterou vítalo hodně lidí a kterou také dost lidí odsuzovalo. Začínaly se omezovat kuřácké prostory a na většině míst, kam si zvykli chodit, se objevovaly cedule o zákazu kouření a informace o tom, že toho restaurační zařízení je zcela nekuřácké. Měnilo se v nich tím pádem i obsazení hostů. Nepoznávali zde nikoho známého a připadalo jim, jakoby vešli do úplně jiné hospody.
Vyhánělo je to postupně jinam, jenže časem nebylo kam. Dokonce uvažovali, že teda prostě kouřit ten páteční večer nebudou, ale ta droga je již úplně pohltila a tak nebyli schopni přestat. Sedávali tedy venku na lavičkách a nosili si lahvové pivo sebou. Ale nebylo to ono. Chyběl jim ten hospodský ruch a shon. Ta sounáležitost a solidarita ostatních mužů. Prostě ten mužský svět. Nechápali, proč jsou teď tak najednou mimo společnost. Proč z nich to kouření tak najednou dělá vyvrhele. Přemýšleli o své nové situaci a každé jejich páteční setkání se neslo v duchu – co s tím?
„Hele, kluci, já už tomu začínám rozumět,“ začal hovor jeden z nich, v jenom pátečním setkání.
„No, to jsme zvědaví, tak povídej.“
„Když na to tak myslím, tak my jsme vlastně celou tu dobu zase omezovali všechny, který nekouřej a nechtějí to ani čuchat. Nemohli chodit do hospody vůbec. Vlastně tam chodil jen ten, kdo kouřil. Je to tak?“
Ostatní mu museli dát za pravdu.
„Ale co s tím? Prostě to tak bylo a teď tam nechodíme zase my.“
„No, a o to právě jde. Vždycky je někdo omezený ve svých právech. Ale je tady jeden rozdíl. Pozor – nekuřáci s tím nic nenadělají, prostě nemůžou jít tam, kde se kouří. Ale, MY KUŘÁCI, jsme oproti nim ve velké výhodě.“
„Jak to?“
„Pořád nechápete? My tam přece jít můžeme, jen tam nesmíme kouřit. Nám v hospodě nic nevadí, jen kouřit prostě budeme chodit ven. A je to. A komu to nebude vyhovovat, musí přestat kouřit vůbec.“
„No jo, to je vlastně pravda.“
„A konec posedávání po lavičkách.“
„Jde se do hospody. A dáme si dobrou večeří. A zapijem to točeným.“
„Ale že nám to trvalo, než jsme na to přišli. Co, pánové?“
Alena Pekařová
Vážení přátelé a (ne)vážení nepřátelé,
tak jsem se konečně rozhodla! Nebylo to hned, zrálo to pomalu, ale dozrálo (myslím) v pravý čas. Končím zde na blogu iDnes. Důvod? Špatně snáším ty zde neplodné diskuze, urážky a hádky o ničem.
Alena Pekařová
Jak ekologicky na mšice.
Potíže se mšicemi zná snad každý pěstitel čehokoliv. Pokud jsou venku na růžích, je to jednoduché – růže nejíme a tak bez váhání použijeme doporučený a zakoupený sprej. Tedy chemii. Něco jiného je, pokud se vám kolonie mšic usídlí na chilli papričkách pěstovaných celoročně na kuchyňském okně.
Alena Pekařová
Ostrov
Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.
Alena Pekařová
Už je to tady!!!
Vážení, dovolte mi jen krátké oznámení. Tak „už je to tady“ a nikdo nám to již nevezme.
Alena Pekařová
Za komunistů bylo líp?
„Jo, za komunistů bylo líp, paní Nováčková, to mi věřte,“ otočila se starší paní ke své sousedce na lavičce a povzdechla si. „No, jak v čem, paní Pavlíčková, jak v čem,“ odpověděla váhavě oslovená.
Alena Pekařová
Psí záhada
Ten článek v magazínu „Víkend“, mě zaujal natolik, že jsem v paměti pátrala, zda jsem něco takového také nezažila.
Alena Pekařová
Kravata
„Jo, a potřebuju novou kravatu,“ ozvalo se z koupelny, kde se holil mladý muž. „Ale, miláčku, vždyť jich máš plno ve skříni a tak přece ...“
Alena Pekařová
Já a metro
ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale ...
Alena Pekařová
Kouzelná kniha
Kouzelnou knihu má možnost poznat a přečíst úplně každý! Nevěříte? A přesto je to pravda.
Alena Pekařová
Kde to jenom vzali?
Dnešní ráno jsme, tak jako jindy, pustili rádio, na kterém máme nastavenou svoji oblíbenou stanici. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že včerejší den - 19. ledna 2015, byl označen za nejhorší den v letošním roce.
Alena Pekařová
Hlavně, že si můžeme hrát
Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Alena Pekařová
Šedý mrak
Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Alena Pekařová
Proč ho strašíte?
Autobus měl přijet přibližně za tři minuty a po chodníku se ještě loudavě přibližovala hlasitá trojice. Tedy ona, on a ono. Vypadalo to, že pojedou do města se mnou.
Alena Pekařová
Dopis
Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře.
Alena Pekařová
Hvězda
„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“
Alena Pekařová
Proč to nefunguje?
Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
Alena Pekařová
Proč je mi smutno na Silvestra
Zkusili jste si někdy vyjít na Silvestra ven do noční zahrady a jen tak v tichosti tam postát? Ne? Pak asi nepochopíte ten můj smutek nad lidským a hlučným vyjádřením silvestrovského veselí.
Alena Pekařová
Proč si nedat třeba amarouny?
„Tak, a je po Vánocích,“ konstatoval syn s pohledem upřeným do lednice. Ne, že by byla prázdná, ale trochu přece jen zhubla. „Ty máš hlad?“ zeptala jsem se spíš jen proto, aby řeč nestála. Byly dvě hodiny odpoledne a po docela vydatném obědě hlad mít ještě nemohl. „Ne, jen mám na něco chuť.“
Alena Pekařová
Proč si nepopřát – aneb jsem tady nová
Nevím ještě, jak to tady na blogu všechno chodí a funguje. Jsem nová (od letošního léta) a jako nováček se tady teprve pomalu rozhlížím. Ale přece jen jsem již na něco důležitého přišla a podle toho se začínám i chovat a zařizovat.
Alena Pekařová
Proč se tak chovají?
Když mi tu příhodu vyprávěl, přepadl mě velký vztek na celý ten nespravedlivý svět. Proč se někteří chovají tak bezohledně, tak agresivně a tak hnusně? Proč schválně kazí náladu ostatním a pak se ještě hrozně diví, že nejsou mezi lidmi oblíbení?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 106
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 752x