Lázeňský host
Probudil se v nemocnici, nevěděl, co se děje a necítil nohy.
„Měl jste nehodu. Máte poškozenou míchu a z toho důvodu bohužel nejsou funkční obě dolní končetiny,“ sdělil mu doktor, když konečně po několika dnech otevřel oči a jemu připadalo, jakoby mu odříkával obsah filmu. Nějak to stále na sebe nevztahoval.
„Takže nebudu chodit?“ ujišťoval se po chvíli ticha.
„Bohužel. Musel by se stát zázrak.“
„A co teď se mnou bude dál?“
„Buďte rád, že vůbec žijete. Také to mohlo dopadnout fatálně. Ta havárie byla hodně těžká a dávali jsme vás dohromady po kouskách. Jsme rádi, že to dopadlo alespoň takhle. Musíte se teď ale dívat do budoucnosti pozitivně. Pohybovat se budete, sice pomocí invalidního vozíku, ale všechno se postupně naučíte. Uvidíte, že všechno zvládnete. Pojedete do lázní, podstoupíte kompletní rehabilitaci a naučíte se všechno, co budete potřebovat ke kvalitnímu životu. Vy bydlíte sám, viďte?“
„Jako kůl v plotě. Neumím si vůbec představit, že to sám zvládnu.“
„Proto pojedete do toho rehabilitačního ústavu. Tam vás naučí se o sebe postarat.“
Doktor odešel a Václav propadl depresi. Tohle přece nemůže zvládnout. To nedá! Na všechno sám!
Byl pod sedativy, takže ze všeho usnul a zdál se mu příšerný sen. Sen o tom, že se plazí doma po podlaze a nemůže dosáhnout na jídlo, které má na kuchyňské lince. Nakonec musí opuštěný zemřít hlady. A to jenom kvůli nohám! Kvůli nohám!
Probudil se celý zpocený. Nad ním stála sestřička a natahovala jakousi tekutinu do injekční stříkačky.
„Tak jste se nakonec vzbudil sám. Už jsem s vámi chtěla trochu zatřást. Musím vám dát injekci. Jste celý zpocený. Nechám vám převléknout postel i pyžamo. A zkusíte se trochu umýt, ano?“
Tolik činností najednou! Nechtěl z toho nic. Chtěl mít klid. Klid od lidí a od celého světa. Chtěl umřít. Teď hned. Aby nemusel nic řešit, nic se učit. Stal se z něj mrzák, neužitečný tvor, příživník společnosti a vlastně jen kus těla, které je jenom na obtíž. Kolem kterého musí ostatní běhat, aby se převlékl, umyl, najedl. Chtěl by proto raději nebýt. Mít věčný klid a pokoj. Ne, nebyl věřící, ale nějak v skrytu duše doufal, že po smrti nezmizí úplně všechno. Že se něco někam transformuje a vznikne tak život v jiné dimenzi. Lepší a spravedlivější. Nyní se na to všechno začal moc těšit. Současný život, v téhle nové podobě, ho děsil.
Za pár měsíců, ve kterých se pro něj změnilo pouze to, že z postele přesedl do kolečkového křesla, se však, na nátlak lékařů, začal poslušně chystat do lázní. Nikdy tam nebyl a teď s pomocí dobrovolnice, kterou mu přidělili, dával dohromady vše, co s sebou potřeboval.
Nastal den nástupu a sanitka ho dopravila až ke dveřím lázeňské budovy, kde probíhaly příjmy nových pacientů. Když vjel do ordinace, sice automaticky pozdravil, ale při pohledu na lékařku, zůstal jako v transu, neschopen dalšího slova.
Tam u okna, za lékařským stolem, seděl anděl. Tedy paní doktorka, která jako anděl vypadala. Byla celá v čistě bílém, jen skoro zlaté vlasy, jí poletovaly okolo líbezného a milého obličeje. Odhodila je stranou a vstala. Rukávy bílého svetru, který měla jen tak přehozený přes ramena, jemně zavlály, jako kdyby měla na zádech složená křídla. Vyšla Václavovi vstříc a podávala mu na uvítanou ruku.
Václavem projelo teplo. Jakoby celý najednou hořel. Tak krásnou ženskou ještě nikdy nepotkal.
„Dobrý den, pane Kloudo, já jsem doktorka Nebeská. Budu se snažit, nastavit vám léčbu k vaší naprosté spokojenosti. Nebojte se, všechno zvládneme a vaši situaci vylepšíme. Od toho jsme tady. A věřte, že mi uděláte největší radost, když postoupíte ve všem dopředu a začnete znovu žít.“
„Ano,“ vypadlo jen z Václava, jako by byl negramotný. Nezmohl se na kloudné slovo a stále jen zíral na to stvoření před sebou. Ještě ke všemu se jmenuje Nebeská. A určitě i Anděla. Jinak to není ani možné.
Když se po hodině dostal z ordinace znovu na chodbu, kde si ho měla vyzvednout zdravotní sestra, podíval se na tabulku na dveřích. Stálo tam černé na bílém - MUDr. Venuše Nebeská. Tak přece. Ani tomu nemohl uvěřit. Jestli mu nepomůžou tady, tak už nikde.
Uklidněný se nechal doprovodit na pokoj. Na stole ležel manuál lázeňského hosta. Vzal ho do ruky a začetl se. Nemohl však z hlavy dostat obraz té andělské doktorky.
Už jenom pro ni, udělá všechno, co budou chtít a bude se moc snažit. Bude ten nejposlušnější lázeňský host, jakého tady ještě neměli. A to by v tom byl čert, aby se nezlepšil.
Alena Pekařová
Vážení přátelé a (ne)vážení nepřátelé,
tak jsem se konečně rozhodla! Nebylo to hned, zrálo to pomalu, ale dozrálo (myslím) v pravý čas. Končím zde na blogu iDnes. Důvod? Špatně snáším ty zde neplodné diskuze, urážky a hádky o ničem.
Alena Pekařová
Jak ekologicky na mšice.
Potíže se mšicemi zná snad každý pěstitel čehokoliv. Pokud jsou venku na růžích, je to jednoduché – růže nejíme a tak bez váhání použijeme doporučený a zakoupený sprej. Tedy chemii. Něco jiného je, pokud se vám kolonie mšic usídlí na chilli papričkách pěstovaných celoročně na kuchyňském okně.
Alena Pekařová
Ostrov
Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.
Alena Pekařová
Už je to tady!!!
Vážení, dovolte mi jen krátké oznámení. Tak „už je to tady“ a nikdo nám to již nevezme.
Alena Pekařová
Za komunistů bylo líp?
„Jo, za komunistů bylo líp, paní Nováčková, to mi věřte,“ otočila se starší paní ke své sousedce na lavičce a povzdechla si. „No, jak v čem, paní Pavlíčková, jak v čem,“ odpověděla váhavě oslovená.
Alena Pekařová
Psí záhada
Ten článek v magazínu „Víkend“, mě zaujal natolik, že jsem v paměti pátrala, zda jsem něco takového také nezažila.
Alena Pekařová
Kravata
„Jo, a potřebuju novou kravatu,“ ozvalo se z koupelny, kde se holil mladý muž. „Ale, miláčku, vždyť jich máš plno ve skříni a tak přece ...“
Alena Pekařová
Já a metro
ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale ...
Alena Pekařová
Kouzelná kniha
Kouzelnou knihu má možnost poznat a přečíst úplně každý! Nevěříte? A přesto je to pravda.
Alena Pekařová
Kde to jenom vzali?
Dnešní ráno jsme, tak jako jindy, pustili rádio, na kterém máme nastavenou svoji oblíbenou stanici. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že včerejší den - 19. ledna 2015, byl označen za nejhorší den v letošním roce.
Alena Pekařová
Hlavně, že si můžeme hrát
Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Alena Pekařová
Šedý mrak
Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Alena Pekařová
Proč ho strašíte?
Autobus měl přijet přibližně za tři minuty a po chodníku se ještě loudavě přibližovala hlasitá trojice. Tedy ona, on a ono. Vypadalo to, že pojedou do města se mnou.
Alena Pekařová
Dopis
Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře.
Alena Pekařová
Hvězda
„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“
Alena Pekařová
Proč to nefunguje?
Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
Alena Pekařová
Proč je mi smutno na Silvestra
Zkusili jste si někdy vyjít na Silvestra ven do noční zahrady a jen tak v tichosti tam postát? Ne? Pak asi nepochopíte ten můj smutek nad lidským a hlučným vyjádřením silvestrovského veselí.
Alena Pekařová
Proč si nedat třeba amarouny?
„Tak, a je po Vánocích,“ konstatoval syn s pohledem upřeným do lednice. Ne, že by byla prázdná, ale trochu přece jen zhubla. „Ty máš hlad?“ zeptala jsem se spíš jen proto, aby řeč nestála. Byly dvě hodiny odpoledne a po docela vydatném obědě hlad mít ještě nemohl. „Ne, jen mám na něco chuť.“
Alena Pekařová
Proč si nepopřát – aneb jsem tady nová
Nevím ještě, jak to tady na blogu všechno chodí a funguje. Jsem nová (od letošního léta) a jako nováček se tady teprve pomalu rozhlížím. Ale přece jen jsem již na něco důležitého přišla a podle toho se začínám i chovat a zařizovat.
Alena Pekařová
Proč se tak chovají?
Když mi tu příhodu vyprávěl, přepadl mě velký vztek na celý ten nespravedlivý svět. Proč se někteří chovají tak bezohledně, tak agresivně a tak hnusně? Proč schválně kazí náladu ostatním a pak se ještě hrozně diví, že nejsou mezi lidmi oblíbení?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 106
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 752x