O mamince, tatínkovi a bráchovi

Vzhledem k tomu, že jsme se v mých dvou letech odstěhovali z vesnice do města a do paneláku, nemohla jsem moc rozvíjet zahradnický talent kromě těch chvilek u babičky (kde mě bavilo hlavně být stále s babičkou a dělat to co ona), nebo později na naší chatě (kde mě zeleninové záhony tedy vůbec nebavily).

Rozvíjela jsem tedy především svůj talent knižní – četla jsem a četla.V paneláku se toho totiž moc dělat nedá.

A protože je maminka velice rozumná žena a byla také často časově dost vytížená a to i ve večerních hodinách a pracovala často i doma, měla mě ke kuchyni, za což jsem jí velice vděčná. Naučila jsem se toho dost a moje zlatá maminka mi do ničeho moc nemluvila. Řekla „tady máš kuchařku a vař, jestli budeš potřebovat, tak se zeptej, jsem vedle,“ a zatáhla závěs.  Chudák asi trpěla a měla potřebu mi poradit, jak lépe a efektněji. Tak raději zatáhla, aby nic neviděla a nelákalo ji to. Nakonec jsem  vždy sama nějak dosáhla kýženého výsledku a všichni to jedli a nikdo nic nenamítal. Nikdo mi při vaření neříkal, „tu misku si dej radši sem, a loupej to přímo sem a krájej to přímo do hrnce a použij tenhle hrnek“. Dělala jsem si sama chyby, které jsem si sama časem dovedla odstranit a o to jsem si to pak lépe zapamatovala.

A tak jsem se za těch 20 let strávených ve městě docela pročetla a provařila v hospodyni, která pak nakonec skončila opět na vsi.

Můj milovaný tatínek, chtěl mít prvorozeného syna, začal mi tedy říkat Alois. Maminka to tedy alespoň zjemnila a volala na mne „Aloisku“.

Ze začátku mne bral na pole a učil kopat motyčkou, posazoval mne do traktoru, ale holčička je holčička – chtěla jsem panenky, medvědy a kočárky.

Až narozením bráchy, kdy mi byly čtyři roky, jsem po jeho prvních narozeninách, začala i s ním poznávat ten „klučičí“ svět. Jezdili jsme si s autíčky, stavěli jsme autodráhy, mašinky, stříleli gumičkou vojáky, natahovali po celém bytě lanovku a „céčka“. Panenky šly stranou. Místo holčičích knížek jsem četla Foglara, hltala Májovky a Verneovky. A tatínek měl najednou doma dva kluky.

Brácha se pak skamarádil se sousedovic Alešem, který byl o rok starší a bydlel s rodiči přes chodbu. Naši se  přátelili s jeho rodiči a já tak měla věčně okolo sebe kluky dva. A protože to byla doba, ve které byl Foglar v kurzu, založili jsme – celí zblblí – klub „Stříbrný Iljušin“, dali si přezdívky, vyráželi na výpravy a hlavně začali psát kroniku. Ani nevím kde skončila. Bylo by zajímavé si to po letech opět připomenout a přečíst. Léta letí jako voda a Aleš již není mezi námi. Skončil velmi krutě –  nešťastnou náhodou zastřelen vlastní zbraní na vojně.  

Jo, svět je krutý a hlavně nespravedlivý!     

Ale zpět k rodičům. Po tom, co postavili chatu, začali se zabývat zahradničením. Hlavně se založilo mnoho zeleninových záhonů. Tak bylo o zábavu postaráno a vše se řídilo tím, zda je třeba nasít mrkev a stihnout to před dešti, aby to zamoklo, atd. Taky se zakládala skalka – to už bylo zábavnější. Česaly se hrušky, jablka a hlavně švestky, kterých bylo v zahradě nejvíc.

No – načichla jsem trochu zahradničinou, i když jsem si to v tu dobu neuvědomovala. Pro cit k zahradě jsou v rodě sklony.  Děda (otec mého tatínka) měl krásnou a velkou zahradu, přál si vždy mít kolem baráku park a v něm cestičky vysypané pískem, ale válka ho donutila místo květin sázet brambory. Možná po něm jsem zdědila tu hroznou touhu po tom, mít stále ruce zamazané hlínou, stále tvořit něco nového a předělávat donekonečna již dávno založenou zahradu.