O babiččině domku a tak trochu o dědovi

Babička s dědečkem měli, ve vesničce jménem Domousnice, malý roubený domek, který byl omítnutý a nabarvený bíle, s šedou podezdívkou. 

Střecha byla z tašek a štít zůstal dřevěný. Obytné bylo pouze přízemí, pod střechou byla velká půda s voňavým senem (kde se tak dobře schovávalo a hrálo s koťaty), truhlicemi s obilím a kukuřicí a s různými „zajímavými věcmi“ pro čtyři vnučky a jednoho vnuka – mého bráchu.

Ty ostatní tři vnučky – to jsou moje „pravé“ sestřenice (jejich otec byl bratr mojí maminky). Zažívali jsme všichni společné prázdniny u babičky a až dnes oceňuji tu odvahu a nekonečnou lásku babičky, která si k sobě vzala na část prázdnin pět dětí do tak malého domku a vždy se na nás usmívala a byla velice laskavá.

Musím však podotknout, že my jsme byli moc hodní, pomáhali jsme, jak se dalo a vůbec jsme babičku nezlobili. Již od rána jsme měli udělané rozpisy, co kdo udělá, kdo nakoupí, umyje nádobí, ustele, zamete, vytře, řekne večer pohádku nejmladšímu – tedy mému bráchovi, který byl sestřenicemi stále obletován a jeho práce mu byly vždy ulehčovány, protože to byl přece konečně KLUK. Což jsem já nechápala a nic jsem mu neulehčovala, jen jsem zírala, jak okolo něj obíhají a mohou se všechny tři přetrhnout, aby byl Kajánek spokojený.

Než se tedy babička vrátila z práce (dělala na statku), tak bylo vše připraveno k vaření, u kterého jsme opět pomáhali a pak uklidili nádobí. Vše měla na pokyn nejstarší z nás – Miluška, kterou brácha miloval nejvíc a pořád za ní lezl.

A tak díky babičce máme všichni krásné vzpomínky na ni a na společné prázdninové pobyty. Moc jsme si tehdy užili zábavy.

Ale vrátím se opět ve vzpomínkách k domku:

Vcházelo se ze zápraží přímo do síně. Zde byla na zemi  stará dlažba a na zdi jediné umývadlo v domě, kde tekla pouze studená voda.

Hned vpravo byly schody na půdu a vedle nich dveře do „studeného pokoje“, kde se „bydlelo“, pouze při příležitosti našich prázdninových nájezdů. V tomto pokoji jsem po narození bydlela s rodiči do svých 2 let a babička se o mne starala, když maminka musela v mých necelých třech měsících nastoupit do práce – učila na základní škole.

Hned naproti vchodu do domku byl vchod do kuchyně, kde se vše odehrávalo a všichni se zde scházeli. V kuchyni byla stará kamna na dřevo, příborník, gauč a stůl se dvěma židlemi. Na tomto gauči spával můj děda, když jsme přijeli na prázdniny.

Z kuchyně se dalo jít do dalšího pokoje, jakési obytné ložnice, kde byly manželské postele, gauč, stůl se židlemi a šatní skříně. Také zde byl televizor (tehdy samozřejmě černobílý), na který se dalo koukat z postele, což mi připadalo úžasné a často jsem pak blaženě usínala při nějaké skvělé televizní inscenaci babičce „pod křídlem“, to znamená přitisknutá k milované osobě, která mne rukou objímala a hladila. To však bývalo hlavně v době, když jsme zůstali u babičky pouze sami s bráchou (to je bez sestřenic) a já měla babičku více sama pro sebe.

Ráno mě pak vždy budily babiččiny tiché a opatrné kroky po světnici. Odháněla mouchy od mé osoby, aby mne proboha neprobudily. No, nebyla zlatá?

Děda neměl nohu. Pravou. Uřízli mu ji nad kolenem a řekli, že jestli nepřestane kouřit, přijde i o tu druhou. Tak ze dne na den přestal kouřit – a to úplně a až do smrti. Co si dědu pamatuji, měl nohu dřevěnou a byla s ním zábava. Měl nás rád a rád vyhledával každou příležitost, aby nás mohl strašit pahýlem nohy, nebo dřevěnou nohou. Tvrdil, že ho bolí ten palec u uříznuté nohy a my mu na „ni“ s bráchou šlapali a křičeli „Dědo, bolí, bolí?“. A on pokaždé odpovídal „Bolí a moc …. bolí, bolí … au“. A pak měl hroznou radost, že se tomu smějeme.

Bráchu velmi miloval (měl radost, že se jmenuje po něm) a vždy ho houpal na zbylé noze a říkal mu do rytmu: „Karel, do pekla zajel, čert ho tam honí, na bílým koni a až ho chytí, tak ho nepustí.“ Při těch slovech ho vždy chytil za stehno a brácha se řehtal, že to lechtá. A děda se smál s ním.

Děda s tou dřevěnou nohou však nebyl uvázaný na vozík, a často neměl ani hůl. Lezl po žebříku, česal třešně, vykopával stromy, sekal trávu kosou, sekal a řezal dříví.

Měl hrozně rád škubánky, a aby již nic jiného nemohlo být a musely se dělat škubánky s mákem, vždy na ně dal vařit brambory na plotnu ještě dřív, než přišla babička ze statku.

Babička žádnou kuchařku (myslím tím knihu) neměla, psala si recepty do černého sešitu. Tento její sešit, spolu se  sešitkem receptů z fary, teď vlastním já. Při likvidaci babiččina domku (brácha si na jeho místě postavil nový dům), se mi podařilo oba sešity zachránit. Občas z nich i vařím. A nejčastěji peču „šišmák“, kterým nás vždy babička vítala. Byl to její nejoblíbenější moučník.