Proč nemají dnešní mladí v úctě stáří?

Také se vám to zdá? Nebo je to jen můj mylný pocit, že starší lidé jsou u nás bráni jako nežádoucí přítěž společnosti a skupina osob, která si nezaslouží větší pozornost a úctu?

Ráda bych se mýlila, ale obávám se, že nejsem daleko od pravdy.

Proč je to tak? Proč vidím, že žádná úcta ke staršímu člověku už není to, co bývala? Je to výchovou dnešní mladé generace, která vyrůstá v americkém vzoru výchovy? Tedy výchovy volné, nevyžadující poslušnost dítěte a ve všech směrech doporučuje ctění dětských přání a potřeb? Na dítě se dnes prostě nesmí zvýšit hlas, natož vztáhnout ruka. Co si dítě přeje dělat, to dělá, i kdyby to bylo okopávání naproti sedící paní v autobuse. 

„A je to, paní, vaše dítě, že mu tady něco zakazujete? Tak si sedněte jinam a nepruďte. To dítě z toho nemá rozum, a když ho budu omezovat, tak z toho bude mít akorát trauma.“

A tak chudák paní, celá červená (protože si dovolila protestovat a teď je na ni obrácená pozornost celého autobusu), si poslušně přesedá na jiné volné sedadlo.

A dítě? To si z toho nese poznání, že smí úplně všechno a že každý starší člověk je tady jen proto, aby si do něho příště zase koplo. Vždyť je to legrace ne? A paní od něj, jako bonus, obdržela vítězný úškleb. 

Za mého dětství, maminka bez váhání podržela svému dítěti kopající nožičky a potichu mu vysvětlila, že kopat do paní se nesmí. Že ji to bolí a že ji maže botičkami kabát.

A dítě přestalo, žádnou újmu neutrpělo a pamatovalo si to pro příště.

Kam ta dnešní výchova spěje? Kde se to volnomyšlenkářství zastaví?

Jen aby pak už nebylo pozdě!