Psí život

29. 07. 2014 6:00:00
Něco se stalo a já byl na světě. Měl jsem mámu a taky tam bylo plno nějakých dalších malých tvorů, které jsem vnímal jenom jako příjemné teplo okolo mne. Pořád vydávali stejné zvuky jako já a někdy po mně i lezli.

Něco se stalo a já byl na světě. Měl jsem mámu a taky tam bylo plno nějakých dalších malých tvorů, které jsem vnímal jenom jako příjemné teplo okolo mne. Pořád vydávali stejné zvuky jako já a někdy po mně i lezli.

Mámu jsem brzo rozeznal, byla velká, teplá a měkká.

A měla to dobré sladké, co mi dávalo sílu. Ale musel jsem se o to prát s těmi tvory. Pořád mě odstrkovali a chtěli mi to vypít. Někdy jsem se i k té sladkosti dostal a to jsem pak hltal, abych vypil co nejvíc. Když jsem se trochu posílil, něco mě nutilo jen spát a spát.

Najednou jsem koukal a já koukal. Tedy trochu. Rozeznal jsem světlo a stín. Taky jsem už hezky našel mámu. Viděl jsem každý den víc a víc a poznával ty tvory. Byli jako já, hezky voněli a někdy mě i olizovali.

Jednou jsem zjistil, že mám nožičky a máma mě postrkovala, abych se na ně postavil. Všichni ti tvorové okolo už trochu chodili, jen byli nějak větší než já. Máma se mi věnovala víc než jim. Lízala mi bříško a to mi dělalo moc dobře.

Taky mě často braly od mámy nějaké velké teplé tlapy a zdvihaly mě do výšky. Byl to dvounohý tvor, který mě dával na nějakou studenou věc a pak kýval hlavou. Potom mi vždycky strčil do pusy nějakou věc, z které teklo také něco sladkého a dobrého. Ale od mámy to bylo o moc lepší.

Alespoň jsem ale neměl hlad a mohl jsem zase pěkně v klidu a teple spát.

Od mámy jsem se dozvěděl, že tvorům mám říkat bráchové a ségry a ten dvounohý, to byl prý člověk. Ona mu říkala páníček a měla se k němu. „Je moc hodný a má tě rád,“ často mi říkala. Tak jsem ho měl taky rád.

Páníček na mě začal volat Beny a dal mi na krk pěknou mašličku. Bílou. Také všichni bráchové a ségry dostali jména a mašle. Každá měla jinou barvu, aby si nás páníček nepletl. Byli jsme totiž skoro stejní. Tedy, až na mne. Zůstal jsem menší než oni, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak. Páníček mi podstrojoval a vždycky měl pro mě jídlo zvlášť, abych se nemusel s nikým mačkat.

Měl jsem ho za to rád a snažil jsem se ho i pusinkovat. On ale uhýbal a říkal: „Ne, ne, nechci pusinky,“ a přitom mi je sám dával a pořád mě hladil. To bylo moc příjemné.

Byly to moc hezké časy. U maminky a u páníčka. A hry s bráchama a ségrama taky nebyly k zahození. To jsme se nalítali a naskákali. Běhali jsme za balónkem, který nám dal páníček. Běhali jsme často, ale jednou jsme balónek nenašli. Všude jsme čichali a lezli jsme pod keře, ale nic.

Páníček byl ale moc hodný a přinesl nám jiný. A hned dva. To byla teprve švanda.

Najednou ale švanda přestala. Přicházeli nějací jiní páníčkové a postupně si brali do rukou ségry a bráchy a odnášeli je pryč. Všude jsem je hledal, ale nebylo to nic platné. Už jsem je pak nikdy neviděl. Jak mě bylo smutno. Ale měl jsem ještě mámu a páníčka! Rychle jsem se uklidnil a šel se honit za balónkem. Alespoň mi ho nikdo nebral.

Ale jednou zase zastavilo před plotem auto a z něj vystoupil další člověk. Přišel k páníčkovi a dával mu pac. Pak mě ten člověk zdvihl do výšky a začal mě hladit a říkat mi Beny.

„To je tvůj nový páníček,“ řekl můj páníček a podrbal mě na hlavě.

Jak to, že je to páníček. Já páníčka přece mám a nepotřebuji nového.

Můj páníček mě ještě vzal do náruče a donesl mě k mámě.

„Tak se rozlučte. Beny musí do světa.“

Máma mě olízala, já ji dal taky pár pusinek a už mě nesl ten nový páníček do toho auta. To bylo naposledy, co jsem viděl svou mámu a svého páníčka.

Začal jsem brečet a drápat se k oknu.

Volal jsem do všech stran: „Nechte mě u mámy a páníčka. Jsem hodný pejsek a vždycky už páníčka poslechnu, jen mě nechte doma.“

Nový páníček mě držel v náručí, celou cestu mě hladil a pořád na mě mluvil.

„Neboj se Beny, máš připravený pelíšek a budeš se mít hezky. Čeká tě plná miska dobrot a taky děti se na tebe už moc těší.“

Pořád mluvil a mluvil a já mu za to dával pusinky. Ale brečel jsem dál.

Dojeli jsme někam, čemu můj nový páníček řekl:

„A jsi doma Beny.“

Vyndal mě z auta a už u mě byli malí páníčkové, kterým velký říkal: děti. Děti si mě vzaly a utíkaly se mnou za dalším velkým člověkem, kterému mě strčily.

„Mami, už je Beny tady, koukej, jaký to je krásný pejsek.“

Pak přišel nový páníček a řekl mi: „To je tvoje panička a bude ti dávat najíst a napít, drž se jí.“

Panička měla hebké tlapky a hladila moc jemně, bylo to skoro tak příjemné, jako když mě máma olizovala.

Panička mě položila do měkkého pelíšku, ukázala mi misky s jídlem a vodou a odehnala děti.

„Nechte ho chudáčka teď v klidu, ať si odpočine a zdřímne. Pak si s ním budete hrát.“

Byl jsem rád za klid. Lehl jsem si a pozoroval. Nic jsem tady neznal a bál jsem se. Začal jsem zase brečet pro mámu a páníčka. Nová panička hned přišla a hladila mě tak dlouho, až jsem usnul.

Po pár dnech, jsem se v novém domově zabydlel a už jsem si ani na mámu nevzpomněl. Měl jsem tolik práce okolo dětí, rád jsem si s nimi vždy hrál a vždycky z toho byla náramná legrace. Miloval jsem i nového páníčka a paničku. Každý byl dobrý na něco jiného.

Zkrátka zvykl jsem si a byl jsem tam rád.

Když jsem pak jednou dostal dárek k narozeninám a děti mi říkaly: „Beny, jsou ti už dva roky,“ stalo se něco, co se stát nemělo.

Děti mě vzaly na procházku do polí a to já měl moc rád. Tak daleko běhat se dalo jedině tady. Jenomže tentokrát se mi to vymstilo. Měl jsem zase takovou radost z běhu, že jsem běžel a běžel a nevnímal volání dětí. Když jsem se chtěl vrátit, zjistil jsem, že nevím kudy. Běhal jsem tam a sem a děti nikde. Běhal jsem tak pořád, až byla tma, a já nic neviděl.

Zalezl jsem si pod strom a díval se kolem. Měl jsem strach a měl jsem hlad a žízeň. Z toho všeho jsem nakonec usnul.

Ráno jsem se probudil celý mokrý. Pršelo a všude byly kaluže. Alespoň jsem se napil. Zase jsem začal běhat, ale děti nikde. Začal jsem je volat .... a volat .....a pak jsem i brečel, ale děti nikde.

Měl jsem hrozný hlad a tak jsem šel hledat misku s jídlem. Došel jsem až k nějakým domům a na silnici jezdili auta a také takové velké, do kterých lezlo hodně lidí.

Posadil jsem se a díval se, jestli mezi nimi není můj páníček nebo panička, ale nikoho jsem nepoznával.

Pak jsem si tam lehl a rozhodl se počkat, až si páníček pro mě přijde. Tak jsem jen ležel a ležel a byl jsem hodný pejsek, aby měl páníček radost a najednou byla zase tma. Proto jsem si zalezl pod tu střechu, z které všichni odcházeli do toho velkého auta, zalezl jsem pod lavici a usnul.

Ráno mě vzbudily hlasy. Byly to děti, ale jiné, ne ty moje. Mluvily na mě a hladily mě.

„Jak se jmenuješ pejsku?

„HAF, jsem Beny.“

„Máš hlad, viď pejsku,“ řeklo jedno z dětí, a vydalo z tašky něco úžasně voňavého. Hned jsem to snědl a dal mu pusinku a pac.

„Jé ty jsi hodný pejsek. Počkej tady, přinesu ti něco ze školní jídelny. Stejně tam každý něco vrátí.“

Přijelo velké auto a děti mi zase odjely. Hlad jsem měl stejně, ale bylo to trochu lepší. Chtěl jsem se napít, tak jsem hledal misku s vodou. Tady nebyla, proto jsem se vydal za boudu a šel směrem k lesu. Došel jsem skoro až tam, když jsem našel vodu, která tekla. To bylo moc dobré. Pil jsem a pil. Tak dlouho, že jsem už ani neměl hlad. Vrátil jsem se zpátky k velké boudě a zase si lehl pod lavici a usnul.

Vzbudily mě zase ty děti. Něco mi podávaly a tentokrát toho bylo trochu víc. Bylo to moc dobré a tak jsem jim zase dal pac a raději i tu druhou.

Děti odešly a já zůstal zase sám. Bál jsem se ale jít jinam, protože v lese nikdy nikdo nebyl a jí jsem už nechtěl být sám.

Dny plynuly a já začal být špinavý, zacuchaný a smrděl jsem. Lidi se odtahovali a děti už mě nehladily. Jen mi občas někdy něco hodily a tak jsem ten největší hlad vždycky trochu zahnal. Některý den jsem však nejedl nic, jen jsem pil z té tekoucí vody. Někdy jsem měl jen suchou housku. Pak jsem jednou ráno zjistil, že mě nechtějí poslouchat nohy. Byl jsem nějaký slabý a motal jsem se.

Najednou na mě něco spadlo. Celého mě to zavalilo a já jsem upadl. To tady už byli nějací lidé, kteří mě strčili do auta a odváželi pryč.

Volal jsem a brečel.

„Nevozte mě od těch dětí! Kdo mi teď dá něco k jídlu? Říkaly mi pejsku.“

Auto zastavilo a lidi mě odvedli do místa, kde už bylo plno jiných pejsků, všichni štěkali a zdravili na mě.

Pak mě strčili do klece, kde byla bouda, jedna miska s jídlem a druhá s vodou. Měl jsem velký hlad, tak jsem všechno snědl a všechnu vodu jsem hned taky vypil.

Ke kleci pak přišla nějaká panička, která do ní opatrně prostrčila ruku a já ji olízal.

„Ty budeš asi hodný pejsek, viď? Jak se asi jmenuješ?“

„Víš, co. Budeme ti tady říkat Míša.“

Napsala něco na klec a ještě mě přes mříže pohladila. Lehl jsem si do boudy a koukal jsem z ní ven. Největší hlad jsem zahnal a tak jsem po chvíli usnul.

V boudě bylo teplo a já spal celou noc.

Ráno jsem měl zase skoro plnou misku a novou vodu. Hned jsem raději všechno snědl, co kdyby to někdo odnesl.

Přišel nějaký další páníček a hladil mě přes mříže.

„Míšo, Míšo, když si všechno sníš najednou, budeš mít brzo hlad. Dostaneš zase až večer.“

Nechápal jsem, proč mi říká Míšo. Jsem přece Beny.

Nerozumě jsem mu. Rád bych se byl proběhl, ale nemohl jsem ven z té klece. Bylo to nějaké vězení.

Dny zase plynuly a já si na tu klec pomalu zvykal. Jídlo jsem dostával pravidelně. Sice ho moc nebylo, ale hlad jsem měl jen malý. Jednou za den jsem směl z vězení s někým ven a mohl jsem se projít. Ale jen přivázaný.

Ano, bylo to vězení a já byl trestaný. Byl jsem zlobivý pejsek, utekl jsem dětem a neposlouchal, když mě volaly zpátky.

Myslel jsem si, že když budu hodný a budu mít každého rád, tak mě dovezou zase zpátky domů k páníčkovi, paničce a dětem. Moc jsem se snažil a každého jsem vítal a pusinkoval. Byl jsem moc hodný pejsek. Ale nikdo si toho nevšímal.

Trvalo to dlouho. Nikdo mě nekoupal a já se musel pořád drbat. Taky uši mě svědili až hrůza.

Jednou zase přišli ke kleci nějací staří páníčkové a já jim opět olízal ruce a podal pac. Byl jsem přeci hodný pejsek.

Taky na mě volali - Míšo. Já jsem sice pořád ještě Beny, ale dělal jsem, že na to jméno slyším. Chtěl jsem jim udělat radost, protože jsem hodný pejsek.

Najednou otevřeli klec, dali mi vodítko a vedli mě do auta. Už mě asi vezou domů. Měl jsem radost a celou cestu jsem byl moc hodný pejsek, aby si to zase nerozmysleli. Stará panička celou cestu hladila mou hlavu a něco mi povídala. Měla hebké ruce a její hlas mě uklidňoval.

Auto zastavilo a já mohl konečně ven. Ale nebyl jsem doma! Nic jsem nepoznával.

Sice na mě mluvili, hladili mě a říkali: „Už jsi doma, Míšo.“ Ale takhle to doma nevypadalo.

A taky nejsem Míša, ale jestli se vám to líbí, budu pro vás třeba i Míša. Jen mi alespoň dejte najíst a vykoupejte mě.

Panička mně asi rozuměla. Natočila vodu do vany, umyla mě celého i s ušima a krásně mě učesala. Nějaké chlupy mi taky musela ostříhat, jak byly zacuchané.

„Jsme noví páníčkové, Míšo. Neboj, budeš se mít dobře. Budeme tě mít rádi.“ Pořád mluvila a pořád mě česala a já ji vždycky olízl ruku, když se s ní přiblížila k mému čumáku.

Pak mě vzala ke kamnům a dala mi MASO! To byla dobrota. Ještě jsem nic tak dobrého nejedl. Takovou paničku si dám říct.

A páníček? Ten přinesl nějaký voňavý kousek něčeho měkkého. To jsem taky neznal.

„To je psí salám, Míšo. Dej si!“

A já si dával, lidi, jak já si dával.

A tak to bylo a je pořád. Mám nové páníčky! Sice mi říkají Míšo, ale za to smím spát na křesle, dívat se na televizi, a v noci nemusím být venku. Ráno se mnou jde páníček na procházku a dává mi psí salám. A panička? Ta mi teprve předstrojuje. Mám se teď prostě jako v psím ráji. Však jsem taky přibral a panička říká, že jsem teď tlustý pejsek. Ale já za to nemůžu. Musím pořád jíst a všechno, co dostanu, musím hned sníst. Co kdybych se zase ztratil?

Musím se najíst do foroty.

Takže mám teď moc hezký život. A jsem na světě zase rád.

Autor: Alena Pekařová | úterý 29.7.2014 6:00 | karma článku: 13.42 | přečteno: 477x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 23.03 | Přečteno: 366 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 44 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 293 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.77 | Přečteno: 513 | Diskuse
Počet článků 106 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 752
Jsem "obyčejná ženská z lidu", tedy středoškolačka, která věnovala skoro celý život práci. Práci pro svého zaměstnavatele i pro svou rodinu. Nyní již při vidině blížícího se důchodu se začínám věnovat i sama sobě. To znamená především svým koníčkům, což je zahradní architektura a nyní nově i psaní. Začínám psát nejen povídky, ale i romány.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...