Hvězda

„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“

„Tak dobře, jak chceš,“ souhlasil děda a ještě jednou zkontroloval čas odjezdu jejich autobusu.

„A jak ses měl na horách, co? Co, táta, lyžovali jste spolu?“  Děda se snažil klučinu jednak zaujmout, ale hlavně se také něco dozvědět o průběhu dovolené mladých.

„Jo, dobrý to bylo.“

„A to je všechno, co mi řekneš? To se ti tam asi moc nelíbilo.“ Děda vypadal evidentně zklamaně.

„Ale, jo líbilo…… A dědo, víš, že na horách hodně svítí hvězdy? Je jich o hodně víc, než tady ve městě,“ rozzářil se kluk najednou.

Děda se podíval na klučinu a v jeho očích uviděl záblesk zájmu. Rozhodně ho hvězdy zaujaly víc, než lyžování s tátou.

„Hvězdy, Kubíku, svítí i tady ve městě, jen je nevidíš. Je tu hodně jasné osvětlení a to ti je schová.“

„A na horách nic nesvítí a tak jsou vidět, viď?“

Děda kývl.

„A dědo,“ Kubík teď dal svou ruku dědovi a podíval se na něj nahoru, „každá hvězda se nějak jmenuje, viď?“

„Každá, které dali lidé název. Je plno hvězd, které ještě nikdo nikdy neviděl a tak je nemůžeme pojmenovat.“

„Hm,“ Kubík se díval do země a kopal si s malým kamínkem. Bylo však vidět, že mu to v hlavičce šrotuje.

„A dědo, jestlipak víš, jak se jmenuje ta nejbližší hvězda? Aha?“

„No?“ dělal děda zvědavého.

„Já to vím, mě to řek táta. Je to Proxima Centauri v souhvězdí Kentaura,“ pyšně koukal na dědu Kubík. Konečně zná o něco víc než on a může dědu poučit.

„Ale já vím o jiné. Ta je ještě blíž. Vlastně je úplně nejblíž.“

„A tak, teda, která podle tebe……no?“ kluk trochu uraženě odkopl kámen do záhonu.

„No přece Slunce.“

Kluk rychle zdvihl hlavu a trochu s ní zavrtěl.

„To není hvězda. To je přece naše Sluníčko a svítí ve dne a ne v noci.“

„Je to hvězda,“ trval na svém děda, „a to ta, nám nejbližší a nejjasnější. A kolem ní se točí planety a jedna z nich je naše Země. A představ si, že i některé jiné hvězdy ve vesmíru mají kolem sebe planety a taky tam stojí třeba nějaký kluk s dědou a dohadují se, která je ta nejbližší. A jim je nejbližší zase ta jejich.“

„Jo tááák! ……Táta mi taky říkal, že Země je planeta a točí se kolem Slunce,“ začínalo být malému jasněji.

„A jak dlouho bude Slunce svítit? Pořád, viď.“

„Pořád ne, Kubíku, bohužel. Jednou se začne hodně zvětšovat a přestane tolik svítit, ale bude horké. Doroste až k naší Zemi a úplně ji pohltí. Ze Slunce se stane červený obr. Ani potom to tak nezůstane. Slunce se zase začne smršťovat a pak z něj bude bílý trpaslík. Ten bude svítit čím dál slaběji, až jej nakonec nikdo ve vesmíru neuvidí. Stane se černým trpaslíkem a tím vlastně Slunce zemře. Tak jako zemře každá hvězda. Nic netrvá věčně. Nic……“

Děda se odmlčel a Kubík, hlavu zabořenou do země, si přemílal v hlavičce, právě nabyté informace.

„Škoda,“ řekl po chvíli mlčení. „A kdy nás to Slunce sežere? Až půjdu do školy?“

„Ne, neboj, to nebude tak hned. Až za hodně miliónů let. To už tu nebudeš ani ty, ani tvoje děti ani děti těch dětí a …“

„Počkej, dědo, koukej! Právě vykoukla z mraků naše hvězda. Hele,“ vesele ukazoval a nakonec začal mávat.

„Ahoj, hvězdo, ahoj. Buď na nás hodná a sviť nám hodně dlouho, jo?“              

„Kubíku, autobus, pojď honem.“

A odjeli mi. Ta milá dvojice s příjemným tématem. Můj autobus měl naštěstí trochu zpoždění, takže jsem s nimi mohla zůstat až do konce. A za to milé setkání děkuji.

V duchu jsem se přidala ke Kubíkovu přání.

„Prosím, buď na nás hodné naše milé Slunce a sviť nám hodně dlouho!“