Nemáte čtrnáct korun?

Tuhle jsem zase stála s ostatními na autobusové zastávce. A že nás tam bylo. Různých – mladých, starých, žen, mužů, školních dětí. Ale on si vybral mě a přišel blíž. Byl mladý, tak kolem pětadvaceti, v riflích a kostkované košili.

Nevšimla jsem si ho dřív. Až když na mne promluvil. Nejprve jsem mu vůbec nerozuměla a připadalo mi, že jen něco drmolí.

„Prosím?“

Přišel ještě blíž a zopakoval mi svůj dotaz hlasitěji. „Nemáte čtrnáct korun?“

„Nemám, jezdím na kartu,“ ukázala jsem mu kartu, kterou jsem měla připravenou v ruce.

„Tak alespoň sedm korun?“ zkoušet znovu.

„Nemám.“

Pokýval a nejistým šouravým krokem se pomalu vzdaloval. Míjel přitom mladé muže a ženy, babičky, dědečky, maminky s malými dětmi, studenty, školáky. Prostě úplně všechny. Ale na nikom z nich už nic nechtěl.

Já, poučena médii, že si máme dávat pozor na takovéto výzvy, jsem se zachovala dle návodu. Školení, typu „Povolíš, vytáhneš peněženku a on ti ji vyškubne a uteče s ní“, mělo své výsledky a teď slavilo úspěch.

Jen svědomí se trochu zarazilo a váhalo. Ale pralo se s „do hlavy nahuštěným sebeochranným pravidlem“.  

Co když opravdu potřeboval nutně pomoct?

Nesmysl, to by žebral i u ostatních.

Co když měl hlad a byl bez peněz?

Koupil by si za to určitě pivo v prvním obchodě nebo putyce.

Co když potřeboval jen dojet domů nebo ke kamarádovi a tam by mu dál pomohli?

Kam by asi tak dojel za čtrnáct případně ještě hůř za sedm korun?

Co když nemá práci a potácí se na hranici chudoby?

Tak proč nejde dělat a jen žebrá? Zdejší fabrika nabírá dělníky a platí dobře.

Kdybych měla nějaké drobné v kapse, dala bych mu je.

A proč bys to asi tak dělala, když sama šetříš, kde se dá, a obracíš každou korunu? Však má možnost požádat o sociální dávky a hned bude mít na jídlo.

Možná, že jsem si zachránila peněženku před zlodějem, možná, že jsem nepomohla potřebnému. Nevím. Rozhodně – už se stalo, nemá cenu to teď rozebírat.

Jen mě udivuje jedna věc, která mi nejde z hlavy. Proč si z celého toho davu vybral právě mě?

Připadala jsem mu tak hodná nebo tak pitomá, že bych mu ty peníze jako jediná z davu klidně dala?

A jak by se asi zachoval kdokoliv jiný, kdyby ho ten mladý muž taky oslovil? Měl by strach jako já nebo by to risknul a pomohl?