Horečka
Nevěděla o tom. Vlastně nevěděla nic o okolním světě. Nevnímala, že za nemocničními okny byl už letošní první ranní mrazík a namrzlé listí teď pomalu opadává a odnáší ho lehký, ale chladný vítr.
Nevnímala, že každý den se u její postele střídá máma s tátou a v jejich očích je vidět strach a slzy.
Nevnímala ten neustálý nemocniční ruch a tu snahu lékařů a sester.
Skoro pořád spala. Snad to bylo tou velkou horečkou, snad léky, které jí proudily do žil. Každopádně, bylo jí takhle dobře a vyhovovalo to jejímu tělu zmučenému vnitřním žárem. Žila si tak ve svém horkém světě a mozek, místo aby odpočíval a věnoval všechny své myšlenky na uzdravení, pracoval na úplně jiné obrátky.
Žila si tak ve světě krásném a spravedlivém. Milém a příjemném. Čistém a všeodpouštějícím. A bylo jí tam dobře. Viděla ty, které již dávno vidět nemohla. Mluvila s nimi a dotýkala se jich. A oni se dotýkali jí a mluvili na ni. Všichni se na ni usmívali a natahovali k ní ruce. Byli moc rádi, že ji zase vidí. Byli krásní, šťastní a zdraví. Veškeré nemoci a neduhy, které je dříve trápily, byly ty tam a oni se pohybovali s lehkostí, do které byla přidána jakási podivná ladnost, s kterou nikdy dříve nechodili. Ale vše bylo tak samozřejmé, tak jasné a uklidňující, že se tím vůbec nezabývala. Byla ráda, že je mezi nimi a oni ji s radostí provázeli krásným krajem.
Ten kraj byl jako z pohádky. Veškeré krásy, které si jen mohla vymyslet, tady byly přímo před ní a ona se jich mohla dotknout. Jezera plná čisté vody, vodopády padající z vysokých skal, louky kolem řek a lesy za nimi. Všude plno květin, vonících tak lahodně, tak nezvykle, tak moc, že se k nim vůbec nemusela shýbat, aby je cítila. Písek, podél břehů jezer, byl zářivě bílý a tak jemný, že když na něj šlápla, hned se za ní sesypal zpět, do původního neporušeného tvaru. Všechno tu bylo pro ni a kvůli ní. Všichni se točili okolo ní a snažili se, aby se jí tady líbilo. A jí se líbilo. Tak, jako tady, jí nikdy a nikde nebylo. Chtěla tady zůstat. Chtěla a moc. Chtěla nechat za sebou všechny ty starosti a nespravedlnosti, které ji poslední dobou potkaly. Nemyslet už na ně a jen si tady užívat krásy a čistoty kolem.
Jen ta její babička, ta jí to tu trochu kazila. Ta jediná se jí nedotýkala a dívala se smutně a vážně. V jednu chvíli k ní pak přistoupila blíž a potichu na ni mluvila. Mluvila dlouho a po celou tu dobu se smutně dívala do jejích očí.
„A ty myslíš, holčičko, že děláš správně? Proč to všechno hned zahazuješ? Proč nebojuješ? Jsi mladá, máš ještě hodně času, abys něco dokázala a byla někomu prospěšná. Vždyť tys to ani nesplnila. To poslání, které má každý z nás a které by měl splnit. Nepromarni tu šanci a vrať se! Bojuj a dej všechno zase do pořádku. Sílu na to ještě máš! Nepouštěj se jí tak lehce a nezavrhuj ji. Tady na to, všechno kolem, máš ještě dost času a určitě ti to neuteče. Neboj, všichni tě tu budou zase čekat, ale až bude čas. A ten teď není. Cítím to. A víš, že jsem ti vždycky dobře radila. Jdi, holčičko moje, jdi a vrať se tam! Sice mi tu bude bez tebe smutno, ale nejde to jinak. Já tady budu čekat a budu se celou tu dlouhou dobu na tebe těšit.“
Pohladila vnučku po tváři a ona ucítila chladný dotek. Ten dotek byl tak chladivý, že cítila, jak ji zima zaplavuje celé tělo. Ty krásné krajiny kolem se najednou začaly ztrácet v mlze a ona se probrala.
Ležela v jakési vaně, obložená ledem a zabalená do prostěradel. Nad ní stála máma a hladila ji po tváři.
„Probrala se, pane doktore, kouká se na mě!“
„Tak sláva, to budeme mít vyhráno. Přendáme ji zase na pokoj.“
Doktor se nad ní sehnul a vzal ji za ruku.
„To jste nám dala zabrat, slečno. Vyspala jste se alespoň na měsíc dopředu. Tak teď to tady budete muset všechno dohnat. Budete se snažit, viďte?“
Kývla hlavou. Začala vnímat okolí, ale zároveň ucítila i bolest. Snad celého těla. Zavřela raději zase oči a alespoň v duchu, se ještě na chvíli vrátila TAM.
TAM, kde ji nic nebolelo a všechno bylo tak, jak to má být.
Alena Pekařová
Vážení přátelé a (ne)vážení nepřátelé,
tak jsem se konečně rozhodla! Nebylo to hned, zrálo to pomalu, ale dozrálo (myslím) v pravý čas. Končím zde na blogu iDnes. Důvod? Špatně snáším ty zde neplodné diskuze, urážky a hádky o ničem.
Alena Pekařová
Jak ekologicky na mšice.
Potíže se mšicemi zná snad každý pěstitel čehokoliv. Pokud jsou venku na růžích, je to jednoduché – růže nejíme a tak bez váhání použijeme doporučený a zakoupený sprej. Tedy chemii. Něco jiného je, pokud se vám kolonie mšic usídlí na chilli papričkách pěstovaných celoročně na kuchyňském okně.
Alena Pekařová
Ostrov
Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.
Alena Pekařová
Už je to tady!!!
Vážení, dovolte mi jen krátké oznámení. Tak „už je to tady“ a nikdo nám to již nevezme.
Alena Pekařová
Za komunistů bylo líp?
„Jo, za komunistů bylo líp, paní Nováčková, to mi věřte,“ otočila se starší paní ke své sousedce na lavičce a povzdechla si. „No, jak v čem, paní Pavlíčková, jak v čem,“ odpověděla váhavě oslovená.
Alena Pekařová
Psí záhada
Ten článek v magazínu „Víkend“, mě zaujal natolik, že jsem v paměti pátrala, zda jsem něco takového také nezažila.
Alena Pekařová
Kravata
„Jo, a potřebuju novou kravatu,“ ozvalo se z koupelny, kde se holil mladý muž. „Ale, miláčku, vždyť jich máš plno ve skříni a tak přece ...“
Alena Pekařová
Já a metro
ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale ...
Alena Pekařová
Kouzelná kniha
Kouzelnou knihu má možnost poznat a přečíst úplně každý! Nevěříte? A přesto je to pravda.
Alena Pekařová
Kde to jenom vzali?
Dnešní ráno jsme, tak jako jindy, pustili rádio, na kterém máme nastavenou svoji oblíbenou stanici. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že včerejší den - 19. ledna 2015, byl označen za nejhorší den v letošním roce.
Alena Pekařová
Hlavně, že si můžeme hrát
Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Alena Pekařová
Šedý mrak
Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Alena Pekařová
Proč ho strašíte?
Autobus měl přijet přibližně za tři minuty a po chodníku se ještě loudavě přibližovala hlasitá trojice. Tedy ona, on a ono. Vypadalo to, že pojedou do města se mnou.
Alena Pekařová
Dopis
Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře.
Alena Pekařová
Hvězda
„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“
Alena Pekařová
Proč to nefunguje?
Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
Alena Pekařová
Proč je mi smutno na Silvestra
Zkusili jste si někdy vyjít na Silvestra ven do noční zahrady a jen tak v tichosti tam postát? Ne? Pak asi nepochopíte ten můj smutek nad lidským a hlučným vyjádřením silvestrovského veselí.
Alena Pekařová
Proč si nedat třeba amarouny?
„Tak, a je po Vánocích,“ konstatoval syn s pohledem upřeným do lednice. Ne, že by byla prázdná, ale trochu přece jen zhubla. „Ty máš hlad?“ zeptala jsem se spíš jen proto, aby řeč nestála. Byly dvě hodiny odpoledne a po docela vydatném obědě hlad mít ještě nemohl. „Ne, jen mám na něco chuť.“
Alena Pekařová
Proč si nepopřát – aneb jsem tady nová
Nevím ještě, jak to tady na blogu všechno chodí a funguje. Jsem nová (od letošního léta) a jako nováček se tady teprve pomalu rozhlížím. Ale přece jen jsem již na něco důležitého přišla a podle toho se začínám i chovat a zařizovat.
Alena Pekařová
Proč se tak chovají?
Když mi tu příhodu vyprávěl, přepadl mě velký vztek na celý ten nespravedlivý svět. Proč se někteří chovají tak bezohledně, tak agresivně a tak hnusně? Proč schválně kazí náladu ostatním a pak se ještě hrozně diví, že nejsou mezi lidmi oblíbení?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 106
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 752x