Zákaz vstupu

Nastěhoval se do toho starého činžáku docela nedávno. Ještě ani pořádně neznal všechny partaje. Jenom trochu ty, co s ním sídlily na stejném patře. 

Z jedné strany měl mladé manžele s malým dítětem, což byl asi chlapeček, protože mu oblékali modrou čepičku. A z druhé strany, bydlel jeden hodně stařičký pán, který tam žil pravděpodobně úplně sám. Vlastně za tu krátkou dobu co tady bydlel, nikdy neviděl, že by někdo od něho odcházel, nebo k němu chodil. Jen pes, toho starého pána, doprovázel na každém jeho kroku, který udělal mimo byt. Ale těch kroků bylo zatraceně málo. Tak málo, že si říkal, kdy se asi ten chudák pes, může jít vůbec vyvenčit.

A chudák pes, starší vlčák, byl tak hodný, že ani neštěkal. Trpělivě čekal, až se jeho páníček zmátoží a dojdou spolu alespoň dvakrát denně před dům.

Nákup starému pánovi obstarávala najmutá pečovatelka, která chodila dopoledne, poklidila nejnutnější, nakoupila, ohřála donesený oběd, umyla nádobí a rychle se rozloučila. Měla od bytu vlastní klíč, protože starý pán se již pohyboval s velkými obtížemi a tak ho nechtěla zbytečně honit ke dveřím.

Tomu pánovi musí být smutno, myslel si často. A stejně tak často měl i nutkání, zazvonit u jeho dveří a zeptat se, jestli něco nepotřebuje.

Byl však dost neprůbojný a taky se nerad vnucoval. Však kdyby něco starý pán potřeboval, jistě by zazvonil hned na sousední zvonek, což byl ten jeho.

Jednou si ale přece jen dodal odvahy a zazvonil. Uslyšel pomalé šouravé kroky a dveře se trochu pootevřely. Starý pán byl nedůvěřivý, však na něj taky málokdy někdo zvonil.

Po zjištění, že jde o souseda, však otevřel dokořán a s úsměvem se ho zeptal, co si přeje.

„Kdepak, nic nepotřebuju, jen mě tak napadlo, jestli spíš něco nepotřebujete vy. Nebo jestli vám třeba není smutno. Mohl bych občas zajít a třeba si s vámi jen tak popovídat nebo i něco pomoct,“ vyhrkl předem připravená slova najednou.

„Jen pojďte dál, mladý pane, jestli máte čas. Udělám čaj a můžeme si spolu chvíli povídat hned. Budu rád. Stejně koukám pořád jenom z okna.“

A tak docházel stále častěji a zvykl si na něj jak starý pán, tak i jeho pes.

Brzy se dozvěděl, že má starý pán jednoho ženatého syna, který za ním občas přijde, jeho snacha však nechodí. Nějak ho nemá ráda. Pak má ještě dvě vnoučata, která nemají na dědu vůbec čas. Však mají svých starostí dost a na co se ještě mají zabývat starým dědkem. Jen na Vánoce se staví, něco přinesou a on jim vždycky strčí nějakou tu korunu, kterou přes celý rok pro ně šetřil. Nic jim sám koupit nemůže, ani neví co. Nevyzná se v tom, co dnešní mladí potřebují a chtějí.

Protože syn je s časem taky hodně „na štíru“, platí mu pečovatelku. Za to je rád. Ale návštěvy syna jsou jen tak jednou až dvakrát za měsíc a tak se mu často stýská. Ještěže má toho psa. Arnyho. Ten mu dělá společnost každý den.

Při každé návštěvě, kdy se vždycky posadili v obýváku a povídali si spolu, hladil po celou tu dobu starý pán Arnyho po hlavě. Pes vždy způsobně seděl u páníčkových nohou a občas hladící ruku olízl.

Delší dobu pak plynuly dny, jeden jako druhý. Přesto bylo jeden den najednou všechno jinak a svým způsobem to zamávalo životem všech na tomto stejném patře.

Jen co ten den, tak jako obvykle, vyběhl shody do jejich patra, zarazily ho páskou zalepené dveře starého pána. Byl tam zákaz vstupu a jemu přejel po zádech mráz. To neznamenalo nic pěkného. Chvíli nerozhodně stál a pak zazvonil na dveře mladých sousedů. Přišla mu otevřít paní s dítětem na ruce.

„Dobrý den, nezlobte se, prosím vás, že ruším, ale chtěl jsem se jen zeptat, co se tady vedle stalo, že je tam páska?“

„Vy to nevíte? Ta pečovatelka našla dopoledne starého pána na zemi. Mrtvého. Volala doktora a pak se tady objevila i policie. Nechali odjet pohřebák a pak zapečetili byt.“

Podlomily se mu kolena. „No teda. To je hrozný. Vždyť jsem s ním včera ještě mluvil a nic mu nebylo.“

„A kde je pes?“ vzpomněl si najednou.

„U nás, ale já ho tady mít nemůžu. Mám malý dítě.“

„Vezmu si ho k sobě, jestli chcete.“

„Ježíš, to jste moc hodný. Arny! Pojď, půjdeš s pánem.“

Ze dveří se vyhrnul vlčák, a když uviděl známého, začal vrtět ocasem.

„Tak pojď, kamaráde. Nemáš to teď lehké.“

Pes ho sice následoval, ale rovnou se vydal před důvěrně známé dveře. Začal vrtět ocasem a díval se upřeně na něj s ujištěním, že on mu ty dveře určitě otevře a pak zase bude moct hned olíznout svého páníčka. Stýskalo se mu, však nebyl zvyklý, že ho půl dne nevidí.

„Kdepak, Arny, tam to už nejde. Pojď sem! Ke mně! Pojď, určitě máš hlad. Sice nemám granule, ale něco se snad najde.“

Dosud rozkývaný psí ocas se zastavil a Arny stále nechápavě stál před dveřmi svého pána a čekal.

Nevěděl, jestli ten nový kamarád přece jen nepochopí, že on je přece doma tady.

Nevěděl, jestli má na jeho pokyny vůbec reagovat.

Bál se odejít od těch dveří. Co když je zrovna jeho páníček otevře a on by ho tak mohl propásnout?

Tak stál a čekal. Oči se mu opakovaně stáčely na známé dveře a na nového kamaráda. Byla v nich otázka.

„No tak, Arny. Pojď přece. S tím nic nenaděláme, ani ty ani já. Pojď, k noze!“

Pes se však stále ani nehnul. Musel si tedy pro něj dojít a za obojek ho odvést. Pes šel sice poslušně, jen se cestou otáčel a nepřestával sledovat páníčkovy dveře.

„Tak co s tebou, kamaráde. Musíme počkat, jestli si tě nevezmou příbuzní. Zatím budeš prostě tady.“

Nikdo z příbuzných se o psa bohužel nehlásil a on na nikoho neznal spojení. Policii s tím nechtěl otravovat. Ostatně, nějak si na sebe zvykli – on i pes. A tak si již nedovedl představit, že by ho nikdo nevítal, když přijde z práce domů.

A pak se okolní věci najednou zase hnuly. A to tak, že dost.

Na patologii prý zjistili, že smrt starého pána byla násilná a rozjelo se pátrání. Bylo rychlé. Netrvalo dlouho a policie zajistila podezřelého. Byl jím vnuk starého pána.

Brzy na to, zazvonil večer u jeho bytu neznámý muž. Když otevřel, vyhrnul se Arny ven s rychlostí blesku a začal okolo toho muže obíhat a vrtět ocasem.

„No tak, Arny! No jo, hodný pejsek. Hodný!“ začal neznámý hladit psa a konejšit ho.

Pak se teprve obrátil na něj.   

„Dobrý den, promiňte, my se neznáme, ale vzájemně o sobě dobře víme. Víte, já jsem syn to starého pána, co bydlel vedle vás. Prosím vás, můžu na chvíli dál?“

Váhal, ale vzhledem k tomu, že Arny příchozího evidentně znal, otevřel dveře dokořán.

„Děkuju,“ řekl příchozí, když se posadil. „Víte, neříká se mi to lehce. Určitě už víte, co se vlastně stalo. Bohužel. Je to pro mě a pro manželku dvojí rána. Syn je vrah a táta je mrtvý. Byla to vražda pro peníze. A Arny tátu bránil. Kousl kluka do ruky, a proto ho taky tak brzo našli a obvinili. Nemůžu se z toho vzpamatovat, tak jsem za vámi přišel až teď, nezlobte se. Jde mi o Arnyho. Vzal bych si ho, ale manželka nechce ani slyšet. Budu ho muset dát do útulku. A vám uhradím veškeré náklady a ještě vám dlužím za to, že jste se Arnyho ujal hned.“

Chvíli koukal na sedícího muže, který se při své řeči stále postupně hroutil do sebe a tak teď před ním seděla shrbená nešťastná postava.

Jak měl dříve na syna starého pána vztek, teď mu ho bylo najednou líto. A nejvíc Arnyho. Docela si na sebe za tu dobu zvykli. Nedovedl si představit, že by ho nechal odejít do útulku.

Podíval se na psa a ten, jakoby tušil, že jde do tuhého, způsobně ležel, hlavu položenou na předních packách a jen točil oči z jednoho člověka na druhého. A jeden z těch lidí se najednou rozhodl!

Ne! Nemůže to dopustit. Nechá si Arnyho, i kdyby se musel po zbytek jeho psího života uskrovňovat a podřizovat psím potřebám a dohadovat se s okolím.

„Jestli vám to nebude vadit, nechám si ho tady dál. Zvykl jsem si na něj a už by mi chyběl.“

Syn starého pána se najednou narovnal. „Vážně? To jste hodný. Bylo by mi líto, kdybych ho musel dát do útulku. A tady, jestli se neurazíte, jen malý příspěvek na granule. Moc jste nám pomohl.“

„To nemusíte, však hlady neumře. Berte to tak, že mám zdarma psa.“

Dveře za návštěvou zaklaply, Arny domával ocasem a s novým páníčkem se vrátil ke svým denním činnostem.

Syn starého pána se ještě podíval na dosud zalepené dveře, za kterými ho vítával táta a Arny a povzdychl si. Alespoň, že Arny dopadl dobře.

Rána na duši se mu tedy alespoň nezvětšila. Časem se snad i obrousí a zmenší. Jen ho stále tíží myšlenka, která se mu vtírá čím dál víc.

Vychoval jsem syna špatně! Kdybych to tak mohl všechno vrátit. Všechen ten čas, který jsem jemu a tátovi nevěnoval. Ty hodiny a hodiny, které jsem navíc, místo s nimi, trávil v práci, abychom měli dost peněz. Na co mi to teď je. Ztratil jsem syna a otce v jeden okamžik a můžu si za to sám.

A z domu vyšla opět ohnutá postava muže.

Ohnutá těžkými myšlenkami a černým svědomím.