Horská chata
Tak ta chata..... Byla krásná, výstavní a stylová. A bydlel v ní jeden starší pár. Pán dělal hoteliéra a hrál si na majitele a paní dělala vedoucí kuchyně a pokojskou a hrála si na majitelku. Vlastně to majitelé byli, ale hráli si na něco extra a jejich tři zaměstnanci, kuchař, uklízečka a topič, to pociťovali každý den na vlastní kůži. Co řekli majitelé, to muselo být hotové nejdéle během půl hodiny, jinak to brali jako porušení pracovní kázně. Také jednání měli ke svým zaměstnancům povýšené a chovali se k nim spíš jako k sloužícím. Špatně se tam těm třem pracovalo. V neustálém časovém presu, ve stresu a šikaně.
Jednoho dne toho měli akorát tak dost. Od rána slyšeli jen hromy a blesky, nic neudělali správně, všechno jim trvalo a bylo uděláno nekvalitně. O polední přestávce se sešli v kuchyni a při obědě se domlouvali, jak z té jejich špatné situace ven.
Jednoho z nich napadlo, že se prostě všichni zítra sbalí a odejdou. Ať si tady dělají bez nich, co chtějí. Však pak rychle poznají, kolik práce tady zastali a budou jim chybět. Tento nápad byl však hned zavržen. Porušili by tak zákoník práce a ještě by se obrátilo proti nim. Museli by dodržet výpovědní lhůtu a vydržet to tady přinejmenším další dva měsíce. To si však nyní, po tom dnešním zdeptání, nedovedli vůbec představit.
„Tak zůstaňme všichni najednou nemocní,“ navrhl druhý.
„A jak bys to chtěl udělat? Co doktoři? Prohlédli by, že simulujeme a ještě bychom měli ostudu. To taky nejde.“
Třetí z nich byl docela tichý. Žádný nápad, žádné reakce. Jen pohled do již prázdného talíře a nervózní poklepávání prsty na desku stolu, daly tušit, že mozek pracuje na plné obrátky.
Zase se rozešli, každý po své práci a do večera to nějak přetrpěli.
To následující ráno je nepřivítalo blesky a hromy majitelů. Kupodivu bylo ticho v kuchyni, kanceláři i po chodbách. Znejistěni se přesto vrhli do práce, tak jako každý den, s plným nasazením. Pomalu si ani nevšimli, že je již poledne a čas na polední přestávku.
Sešli se opět u oběda v kuchyni.
„Viděl jste dneska někdo majitele?“ řekl první.
Následovalo dvojí zavrtění hlavy.
„Třeba jeli na nákupy,“ řekl druhý.
„To přece vždycky ohlásili dopředu,“ namítl první.
„Že je tady ale bez nich klid, co?“ nadhodil třetí.
„To ti povím,“ odpověděl první.
„Úplný balzám,“ přidal se druhý.
„A práci si uděláme i bez nich taky a dobře,“ ujistil je třetí.
„To si piš!“ Souhlasili oba zbývající.
Přišel večer a majitelé se neobjevili. Zato se objevil jejich syn, který se po nich ptal.
Když zjistil, že od rána je nikdo neviděl, nahlásil policii zmizení rodičů.
Od dalšího dne se v horské chatě mísili policisté s hosty a zaměstnanci. Začínaly výslechy a dlouhé vyptávání. Nic však nepřinášelo světlo do temných otázek.
Jen dva zaměstnanci měli v očích trochu otázku, trochu obavu.
A ten třetí očima uhýbal. Kdyby do nich někdo mohl pohlédnout, uviděl by jistotu a strach.
Co myslíte, obsahuje i tato pohádka pro dospělé poučení?
Alena Pekařová
Vážení přátelé a (ne)vážení nepřátelé,
tak jsem se konečně rozhodla! Nebylo to hned, zrálo to pomalu, ale dozrálo (myslím) v pravý čas. Končím zde na blogu iDnes. Důvod? Špatně snáším ty zde neplodné diskuze, urážky a hádky o ničem.
Alena Pekařová
Jak ekologicky na mšice.
Potíže se mšicemi zná snad každý pěstitel čehokoliv. Pokud jsou venku na růžích, je to jednoduché – růže nejíme a tak bez váhání použijeme doporučený a zakoupený sprej. Tedy chemii. Něco jiného je, pokud se vám kolonie mšic usídlí na chilli papričkách pěstovaných celoročně na kuchyňském okně.
Alena Pekařová
Ostrov
Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.
Alena Pekařová
Už je to tady!!!
Vážení, dovolte mi jen krátké oznámení. Tak „už je to tady“ a nikdo nám to již nevezme.
Alena Pekařová
Za komunistů bylo líp?
„Jo, za komunistů bylo líp, paní Nováčková, to mi věřte,“ otočila se starší paní ke své sousedce na lavičce a povzdechla si. „No, jak v čem, paní Pavlíčková, jak v čem,“ odpověděla váhavě oslovená.
Alena Pekařová
Psí záhada
Ten článek v magazínu „Víkend“, mě zaujal natolik, že jsem v paměti pátrala, zda jsem něco takového také nezažila.
Alena Pekařová
Kravata
„Jo, a potřebuju novou kravatu,“ ozvalo se z koupelny, kde se holil mladý muž. „Ale, miláčku, vždyť jich máš plno ve skříni a tak přece ...“
Alena Pekařová
Já a metro
ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale ...
Alena Pekařová
Kouzelná kniha
Kouzelnou knihu má možnost poznat a přečíst úplně každý! Nevěříte? A přesto je to pravda.
Alena Pekařová
Kde to jenom vzali?
Dnešní ráno jsme, tak jako jindy, pustili rádio, na kterém máme nastavenou svoji oblíbenou stanici. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že včerejší den - 19. ledna 2015, byl označen za nejhorší den v letošním roce.
Alena Pekařová
Hlavně, že si můžeme hrát
Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Alena Pekařová
Šedý mrak
Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Alena Pekařová
Proč ho strašíte?
Autobus měl přijet přibližně za tři minuty a po chodníku se ještě loudavě přibližovala hlasitá trojice. Tedy ona, on a ono. Vypadalo to, že pojedou do města se mnou.
Alena Pekařová
Dopis
Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře.
Alena Pekařová
Hvězda
„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“
Alena Pekařová
Proč to nefunguje?
Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
Alena Pekařová
Proč je mi smutno na Silvestra
Zkusili jste si někdy vyjít na Silvestra ven do noční zahrady a jen tak v tichosti tam postát? Ne? Pak asi nepochopíte ten můj smutek nad lidským a hlučným vyjádřením silvestrovského veselí.
Alena Pekařová
Proč si nedat třeba amarouny?
„Tak, a je po Vánocích,“ konstatoval syn s pohledem upřeným do lednice. Ne, že by byla prázdná, ale trochu přece jen zhubla. „Ty máš hlad?“ zeptala jsem se spíš jen proto, aby řeč nestála. Byly dvě hodiny odpoledne a po docela vydatném obědě hlad mít ještě nemohl. „Ne, jen mám na něco chuť.“
Alena Pekařová
Proč si nepopřát – aneb jsem tady nová
Nevím ještě, jak to tady na blogu všechno chodí a funguje. Jsem nová (od letošního léta) a jako nováček se tady teprve pomalu rozhlížím. Ale přece jen jsem již na něco důležitého přišla a podle toho se začínám i chovat a zařizovat.
Alena Pekařová
Proč se tak chovají?
Když mi tu příhodu vyprávěl, přepadl mě velký vztek na celý ten nespravedlivý svět. Proč se někteří chovají tak bezohledně, tak agresivně a tak hnusně? Proč schválně kazí náladu ostatním a pak se ještě hrozně diví, že nejsou mezi lidmi oblíbení?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 106
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 752x