Pouliční osvětlení
Teď byl však teprve podzim a Lída se pomalu učila zatápět v kotli napojeném na ústřední topení. Také stále větší tma, když vstávala ráno do práce, ji začínala děsit. Celou cestu na autobus doslova vytrpěla. Z města nebyla zvyklá. Byla doslova zhýčkaná. Tam všechno zářilo a svítilo, takže světla bylo, jako ve dne. Tam se nebála. Tady to bylo jiné. Pouliční osvětlení sice fungovalo, ale co to bylo platné, když lampy byly tak strašně daleko od sebe. Světlo tak střídal stín a tma. A ta byla vždycky po přechodu z osvětleného místa najednou tak hluboká, že chvilkami neviděla vůbec nic. Opravdu ji to bylo tak hrozně nepříjemné, že se snažila projít tou uličkou za rohem tak rychle, jak jí to jen boty dovolovaly.
Jakoby očekávala, že se něco stane. Snad to i přivolala. Jedno tmavé ráno, kdy nesvítil ani měsíc, opět skoro na autobus utíkala. Už aby byla z tohohle strašidelného místa pryč. Jen co dojde na konec uličky, jen co už uvidí náves. Ta je osvětlená docela dost. A to byl její každodenní cíl. Tady už vždycky bývali další lidé, kteří s ní čekali na zastávce. Tady se už bát přestávala.
Teď má však celou cestu ještě před sebou. Zabočila za roh a vyrazila jako na popravu. Udělala pár rychlých kroků, když se to stalo. Hned v prvním tmavém místě ji někdo pevně chytil za nohu hned nad kotníkem. Vykřikla a stisk povolil. Začala utíkat, ani se neohlédla. Doběhla na náves a ostatní se teprve scházeli. Uklidnila se a vydýchala.
Ne, nebude nikomu nic říkat. Teď, s odstupem času, se jí zdá, že se to ani nestalo. Třeba se jí to opravdu jenom zdálo. Třeba jenom zavadila nohou o nějaký pohozený šlahoun nebo větvičku. Vlastně se jí nic nestalo. Co by tak ostatním vykládala. Nechá to být.
Druhý a další den se však situace opakovala a Lída si zvykla místem probíhat. Očekávala útok neznámého, přesto se vždycky lekla a vykřikla. Ten výkřik pak vždycky stisk zrušil a všechno bylo jako před tím. Žádný posun ve věci, tedy ani žádné sdílení příhody ze strany Lídy nenastalo. Když to však trvalo celý týden, přece jen se začala bát. Co když čeká jen na ni. Ví, kdy chodí na autobus, ví tedy, kde bydlí. Zná ji! Když si to uvědomila, začala horečně přemýšlet, komu to oznámit.
Stává se to jen v tom jednom místě. Stále jen tam. Nikde jinde. Tam u toho domu hned za rohem. Ale tam bydlí jen jedna stará paní. Babička, za kterou jezdí malá vnoučata. To jí nesedělo. Přesto se dala jedno odpoledne se starou paní do řeči a snažila se zjistit něco podezřelého.
Slova plynula jako voda a Lída se už vzdávala. Nic ji dlouho nepřipadalo divné. Až to přišlo.
„Víš, Lidunko, je mi tady někdy samotné tak strašně smutno, že jsem si sem nakonec nasadila i nájemníka,“ sdělila jí najednou jen tak mezi řečí stará paní.
„Nájemníka? A že jsem ho tady nikdy neviděla?“
„No, on je trochu divný. Celý den spí a v noci pracuje.“
„Chodí na noční směny?“
„Dá se to tak říct.“
„A proč je teda divný?“
„No, dělá věci, které jsem vůbec nikdy neviděla ostatní dělat. Už jen to, že je celý černý, mi dává zabrat.“
„Tak si ho tady nenechávejte, když vám nevyhovuje.“
„Jo, milá zlatá, to už nejde. Nemám to srdce ho vyhodit. Kam by chudáček zase šel? To raději všechnu tu jeho neplechu budu tolerovat a hradit všem způsobenou škodu.“
„Cože? Jakou škodu?“
„Jo, vždyť ty vlastně ani nevíš, o kom mluvím, viď, Lidunko. Představ si, že mi vnučka přinesla malé kotě. Černého kocourka, kterého asi někdo vyhodil. Holka ho našla ve městě u kontejnerů, kde se živil zbytky, které mu tam lidi nosili. Tak ho donesla a od tý doby je tady. Ale taky od tý doby platím ženským, co jdou brzo ráno okolo, silonky. Představ si, že ve tmě to parchantě na kolemjdoucí číhá, skáče na ně a chytá je za nohu. Když se leknou a vykřiknou, pustí a je spokojený. A číhá na dalšího. Nevím, co s tím. Tobě to nedělá?“
„Dělá, jen jsem nevěděla, že je to kotě. Nic nebylo vidět.“
„Využívá toho, že je celý černý, zmetek. A tobě nic neroztrhal?“
„Ne, nosím pořád kalhoty, tak se mi vlastně nic nestalo. Jen jsem se pokaždé pořádně lekla.“
„No, to si mu udělala radost. A hele ho, už se vyspal, milostpán. Tak pojď ty, Lumpe,“ stará paní vzala do ruky černé kotě, které se jí začalo omotávat okolo nohy. Hladila ho láskyplně a kotě začalo okamžitě příst.
„Je krásnej. Jak se jmenuje?“ natáhla ruku k pohlazení i Lída.
„No, Lump, přece. Jak jinak. A že je hrozně roztomilej, viď?“
Musela to uznat. Tak milé stvoření dlouho neviděla. Černé klubíčko si nyní stará paní odnášela do domu a Lída se styděla. Tak kotěte se celou tu dobu bála. To je hrozný. Takže teď už bude připravená a bude konečně po strachu.
Ráno opět vyrazila za roh a rozhlížela se do tmy kolem. Nikde nic. Ani pohyb, ani šustot. Očekávala útok, neočekávala však svou reakci na něj. Najednou ji někdo chytil za nohu hned nad kotníkem. Vykřikla ještě víc, než jindy. Lekla se dokonce tak, že málem upustila kabelku.
„Ty parchante jeden, černej!“ stačila ještě vykřiknout a zrychlila krok.
Alena Pekařová
Vážení přátelé a (ne)vážení nepřátelé,
tak jsem se konečně rozhodla! Nebylo to hned, zrálo to pomalu, ale dozrálo (myslím) v pravý čas. Končím zde na blogu iDnes. Důvod? Špatně snáším ty zde neplodné diskuze, urážky a hádky o ničem.
Alena Pekařová
Jak ekologicky na mšice.
Potíže se mšicemi zná snad každý pěstitel čehokoliv. Pokud jsou venku na růžích, je to jednoduché – růže nejíme a tak bez váhání použijeme doporučený a zakoupený sprej. Tedy chemii. Něco jiného je, pokud se vám kolonie mšic usídlí na chilli papričkách pěstovaných celoročně na kuchyňském okně.
Alena Pekařová
Ostrov
Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.
Alena Pekařová
Už je to tady!!!
Vážení, dovolte mi jen krátké oznámení. Tak „už je to tady“ a nikdo nám to již nevezme.
Alena Pekařová
Za komunistů bylo líp?
„Jo, za komunistů bylo líp, paní Nováčková, to mi věřte,“ otočila se starší paní ke své sousedce na lavičce a povzdechla si. „No, jak v čem, paní Pavlíčková, jak v čem,“ odpověděla váhavě oslovená.
Alena Pekařová
Psí záhada
Ten článek v magazínu „Víkend“, mě zaujal natolik, že jsem v paměti pátrala, zda jsem něco takového také nezažila.
Alena Pekařová
Kravata
„Jo, a potřebuju novou kravatu,“ ozvalo se z koupelny, kde se holil mladý muž. „Ale, miláčku, vždyť jich máš plno ve skříni a tak přece ...“
Alena Pekařová
Já a metro
ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale ...
Alena Pekařová
Kouzelná kniha
Kouzelnou knihu má možnost poznat a přečíst úplně každý! Nevěříte? A přesto je to pravda.
Alena Pekařová
Kde to jenom vzali?
Dnešní ráno jsme, tak jako jindy, pustili rádio, na kterém máme nastavenou svoji oblíbenou stanici. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že včerejší den - 19. ledna 2015, byl označen za nejhorší den v letošním roce.
Alena Pekařová
Hlavně, že si můžeme hrát
Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Alena Pekařová
Šedý mrak
Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Alena Pekařová
Proč ho strašíte?
Autobus měl přijet přibližně za tři minuty a po chodníku se ještě loudavě přibližovala hlasitá trojice. Tedy ona, on a ono. Vypadalo to, že pojedou do města se mnou.
Alena Pekařová
Dopis
Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře.
Alena Pekařová
Hvězda
„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“
Alena Pekařová
Proč to nefunguje?
Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
Alena Pekařová
Proč je mi smutno na Silvestra
Zkusili jste si někdy vyjít na Silvestra ven do noční zahrady a jen tak v tichosti tam postát? Ne? Pak asi nepochopíte ten můj smutek nad lidským a hlučným vyjádřením silvestrovského veselí.
Alena Pekařová
Proč si nedat třeba amarouny?
„Tak, a je po Vánocích,“ konstatoval syn s pohledem upřeným do lednice. Ne, že by byla prázdná, ale trochu přece jen zhubla. „Ty máš hlad?“ zeptala jsem se spíš jen proto, aby řeč nestála. Byly dvě hodiny odpoledne a po docela vydatném obědě hlad mít ještě nemohl. „Ne, jen mám na něco chuť.“
Alena Pekařová
Proč si nepopřát – aneb jsem tady nová
Nevím ještě, jak to tady na blogu všechno chodí a funguje. Jsem nová (od letošního léta) a jako nováček se tady teprve pomalu rozhlížím. Ale přece jen jsem již na něco důležitého přišla a podle toho se začínám i chovat a zařizovat.
Alena Pekařová
Proč se tak chovají?
Když mi tu příhodu vyprávěl, přepadl mě velký vztek na celý ten nespravedlivý svět. Proč se někteří chovají tak bezohledně, tak agresivně a tak hnusně? Proč schválně kazí náladu ostatním a pak se ještě hrozně diví, že nejsou mezi lidmi oblíbení?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 106
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 752x