Záhadná bytost

6. 10. 2014 12:46:00
Káma a Mimoň – dva věrní kamarádi, byli pro jejich rodné město prostě jeho neodmyslitelnou součástí. Každý je znal, a když se městem pohyboval pouze jeden z nich, bez doprovodu druhého, bylo vždycky něco špatně.

Prostě spolu trávili veškerý volný čas. A že ho bylo. Byli oba svobodní, volní jako ptáci a když se vrátili z práce, užívali života na plné pecky. To užívání života měli nastavené oba na stejnou notu. Oba dva vyrostli v péči a lásce rodičů, kteří vyznávali přírodní výchovu. Tedy jasněji - výchovu přírodou. Přihlásili oba stejně staré kluky ke skautům, a aby toho nebylo málo, jezdili s nimi často do přírody i samy. Ve městě se chodilo pouze do práce a přespávalo.

Tak oba vyrostli do dospělosti a skauting se jim vetřel pod kůži. Jejich vzájemné přátelství, založené v dětství, se lety násobilo a oba, používajíc stále svých starých přezdívek, nedali na přírodu dopustit. Jezdili spolu každý víkend ven – do lesů a hor, do skal a k jezerům, do vřesovišť a k řekám.

Také tento víkend neměl být jiný a plán byl jasný – horská túra, přespání pod širákem, jídlo s sebou na dva dny, návrat v neděli večer. Vše naplánováno, vlakové spojení zjištěno a v sobotu v 6.00 sraz na místním nádraží.

Plánuje se sice hezky, ale osud to často zamíchá jinak.

V 5.00 zvonil u Mimoně telefon.

„Čau, Kámo, co se děje?“

„Člověče, Mimoni, já nejedu, promiň! Nemůžu se hnout ze záchodu, taky zvracím a mám horečku. Asi nějaká střevní chřipka, či co. Jeď sám, budeš mi referovat. Už zase musím! Tak čau!“

Telefon se odmlčel, ani nečekal na odpověď.

No tak co, pojede teda sám. Na ten víkend se těšil už od pondělka a nenechá si ho nakonec zkazit nějakou blbou střevní chřipkou. Podíval se na hodinky, ještě má chvilku čas. Poponesl si bágl do kuchyně a dobalil si věci, které měl vždycky na starosti Káma. Musí si tam všechno někam dorovnat.

Stihl to v krásném rekordním čase a vyrazil dle plánu na nádraží.

Vlak neměl ani zpoždění a tak vystoupil na cílové stanici v dobré náladě. Vyrazil podle plánu cesty a připravil si k ruce turistickou mapu. Až dosud to všechno klapalo. Počasí jako malované, ani vedro ani zima. Bude se mu hezky spát pod tím širákem. Hlásí krásný slunečný víkend bez deště.

Po chvíli se z civilizovaných míst dostal do blízkosti posledních samot a pak už byla jen příroda a on.

Ta vůně lesa ho vždycky dostala. Znal ji už dětství, ale nemohl si pomoct. Zastavil se a zhluboka nadechl. Vlhko, smíšené s vůní tlejícího listí a dřeva, částečně okořeněné směsicí hub, s jemným nádechem jehličí a tónem odlupující se kůry. Vše moc dobře znal. To u něj bylo na prvním místě v hodnocení vůní a deodorantů. Nad přírodu prostě není.

Oproštěn od všech civilizovaných starostí se z něj nyní stal obyvatel lesa a on řešil jen okolí, hlad a nocleh. Stoupal do kopce a opět sestupoval, občas zastavil na drobné posílení před dalším výstupem. Mapu ctil a držel se i turistických značek. Na noc si vybral jednu skalní rozsedlinu. Zde našel vhodný převis a pod něj si nanosil suché listí a kapradí. Nechtěl rozdělávat v horách oheň a tak otevřel konzervu vepřového masa a k tomu vytáhl dva tlusté krajíce chleba. Pivo v konzervě měl v zásobě a tak spokojeně povečeřel s výhledem do údolí. Byl rád, že jel. Ve městě by se jen užíral. Jak se asi má Káma?

S myšlenkou na kamaráda usnul. Spal celou noc spokojeně a klidně a ráno se probudil plný sil na další trasu. Ještě si prohlédl mapu, ujistil se, že jde správně, poklidil po sobě a vyrazil.

Po modré se šlo dobře. Po poledni by měl správně dojít až k menší osadě, odkud mu pojede místní vláček do nejbližšího většího města. Z modré musel na rozcestí přejít na červenou. Cesta se však o dost zhoršila. Sestupoval nyní po svahu a v lesním porostu to začalo poněkud klouzat. Ranní vlhko udělalo svoje a staré listí mu ujíždělo pod patami. Chvílemi jel jako na saních. Chytal se větví a kmenů kolem stojících stromů jako zábradlí. Na cestě však ke všemu přibyly kameny a tak se jeho další jízda zpomalila a zkomplikovala.

Nepamatoval se, co se to vlastně stalo. Poslední, na co si pamatoval, byl kus větve, která ležela přes cestu. Noha mu pod ni zajela a on se poroučel k zemi.

Probral ho dotek něčí ruky na čele. Ruka to byla studená a vlhká. Otevřel oči. V tu chvíli si však nedokázal vzpomenout ani na to, kde je, natož co se stalo. Jen hleděl na to, co vedle něj sedělo na zemi. Světélkující „bytost“ zářila jemně zeleně a upřeně se na něj dívala. Nedokázal určit, zda je to on nebo ona. A bylo mu to i jedno. Nebál se. Jen ho fascinovala ta barva a trochu i průzračnost „bytosti“. Chvíli se na sebe vzájemně dívali a pak „bytost“ promluvila. Mluvila na něj, ale neotvírala ústa. Jen její velké černé oči občas mrkly. Ale on jí rozuměl tak, jako rozuměla i ona jemu, přestože ani on nemluvil nahlas. Vše probíhalo jen jakoby v duchu obou.

„Bolí tě něco?“

„Noha a hlava. Co se stalo?“

„Neboj, za chvíli to přejde. Upadl jsi.“

„Kdo jsi?“

„Přítel.“

„Jsi divný. Jiný. Nejsi ze Země, že ne?“

„Neptej se, ještě není ten správný čas.“

„Čas na co?“

„Na to, abyste nás poznali tak, jako my známe už dlouho vás.“

„A co chcete?“

„Podrobně poznat vás a planetu. Fascinuje nás to tady.“

„Proč se mnou mluvíš, když nechcete, aby vás lidi poznali?“

„Jsi jiný.“

„Jiný?“

„Skoro jako my. Ty nás neprozradíš. To víme.“

„Stejně by se mi jen smáli. Nikdo by nevěřil.“

„Tak vidíš. Proto nechceme zatím setkání. Lidstvo není připravené. Ale tobě pomůžu. Tady si vezmi ode mne dárek.“

Do dlaně mu „bytost“ vtiskla malý světle zelený kamínek.

„Pořádně ho stiskni a bude ti dobře. Kdykoliv ho stiskneš, uzdravíš se.“

„Děkuju.“

Stiskl dlaň a ucítil teplo, které vyzařovalo z darovaného kamínku. To teplo mu bylo tak příjemné, že zavřel na chvíli oči, aby si ho vychutnal. Opravdu – hlava přestávala bolet a z nohy bolest sklouzávala, jako ze svahu. Ještě chvíli si vychutnával ten pocit tepla a klidu.

„Pane, slyšíte?“ třásl s ním kdosi.

Oči otevřel jen nerad a neochotně. Nad ním se skláněl lesní dělník v pracovním oděvu.

„No, konečně, to byla doba, člověče. Klepu tady s váma už alespoň deset minut. Bolí vás něco?“

Pomalu se rozkoukával. Nikdo jiný tady nebyl. „Bytost“ zmizela. Podíval se na dělníka a v očích měl otazníky.

„No, pěkně jste asi upad. Teče vám krev z hlavy. Ale není to asi nic vážnýho, jen rozseknutá kůže a boule na čele. Můžete mluvit a vstát?“

„Můžu. Jen......asi ještě....noha,“ podíval se na divně pokroucenou nohu pod sebou.

„Zkuste pomalu vstát.“

Kupodivu to šlo docela dobře a bolest se nedostavila.

„Jo, to by bylo. Pojďte, vezmu vás sebou dolů. Mám tady kousek odtud teréňák.“

Podpírán mužem, došel Mimoň až k cestě, na které stálo zmíněné vozidlo. Nechal se usadit a během chvíle byl dole v osadě.

„Moc děkuju za pomoc,“ podával muži ruku, když ho vysadil před nádražím.

„Není zač. Hlavně, že se vám nic nestalo. Ale stejně si dojděte k doktorovi. Pro jistotu. Hlava je hlava.“

Zvedl na pozdrav dva prsty k čelu a otočil vozidlo na zpáteční cestu.

Mimoň se nyní pohodlně usadil do vlaku a jen tak mimochodem se ještě jednou dotkl čela, které si před tím na záchodě umyl. Zůstal na něm jen malý škrábanec, který nestál ani za řeč.

Sáhl do postranní kapsičky na báglu a vytáhl malý světle zelený kamínek. Při sestupování k vozu ho do kapsičky nenápadně vložil. Nyní ho potěžkal a vděčně pohladil.

Kdoví, zda se mu to přece jen nezdálo. Mohl přece ten kámen vzít mimochodem do dlaně při svém pádu. Ať je to, jak je to, rozhodně to nebude nikomu vyprávět. Ani Kámovi. Slíbil to přece.

Autor: Alena Pekařová | pondělí 6.10.2014 12:46 | karma článku: 9.12 | přečteno: 376x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 22.19 | Přečteno: 324 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 24 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.12 | Přečteno: 288 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.76 | Přečteno: 505 | Diskuse
Počet článků 106 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 752
Jsem "obyčejná ženská z lidu", tedy středoškolačka, která věnovala skoro celý život práci. Práci pro svého zaměstnavatele i pro svou rodinu. Nyní již při vidině blížícího se důchodu se začínám věnovat i sama sobě. To znamená především svým koníčkům, což je zahradní architektura a nyní nově i psaní. Začínám psát nejen povídky, ale i romány.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...