O tajemnu a záhadách

Podotýkám, že (ač křtěná) nejsem  věřící a vše se snažím rozumně vysvětlit. Ale jsou „věci mezi nebem azemí“, se kterými si nevím rady, a proto mě to děsí. Vlastně všechny zážitky, které si člověk neumí rozumem vysvětlit a s čím se setkal poprvé, jsou pro něj děsivé.

Mé nejsilnější zážitky s tajemnem, přišly v letech 1987 – 1997.

V roce1987 mizemřela milovaná babička. Moc těžce jsem to nesla, a když zemřela, tiše jsem ji prosila, aby neodcházela a zůstala se mnou. Aby mi dala vědět, jestli je něco po životě.

A to jsem neměla dělat! Kdybych věděla, co mě čeká, zachovala bych se určitě jinak. Od té doby jsem totiž měla více silných zážitků – moc nepříjemných. O hodně později jsem se pak dozvěděla, že když se někdo takhle naváže se zemřelým, nemůže pak ten zemřelý odejít, zůstane opravdu v jakémsi meziprostoru a nemá klid. Něco má na zemi nedodělané, někdo ho k sobě váže a nenechá do v klidu odejít. A že se to nemá dělat. Trpí pak prý ti živí i ti zemřelí.

A co se vlastně pak stalo?

Stalo se, mimo jiné i to, že můj mladší syn (chodil tehdy do školky) mi ráno začal najednou vypravovat, že se šel v noci vyčůrat a na chodbě na schodech byla paní.

„Jaká paní?“ divila jsem se a trochu se začala i bát.

„No taková hodná. Vlastně to byla jenom její hlava.“ Odpověděl, jako by to bylo úplně samozřejmé a běžné.

„Jak to? A nebál ses?“ snažila jsem se zachovat klid, ale přitom jsem se začala bát ještě víc.

„Ne. Proč bych se bál, když byla hodná.“

„A jak jsi poznal, že je hodná? Říkala ti něco?“

„Ne, usmívala se na mě a dělala  PSST !“ Přitom mi to i ukazoval – dal si ukazováček na pusu a dělal  PSST !

Co na to dítěti říct? Lépe je, moc to nerozebírat, vzít to jako normální a reagovat klidně:

„No, to byla tedy opravdu na tebe hodná. Asi tě hlídala, abys nespadl ze schodů a nic se ti nestalo.“

„HM,“ zněla odpověď, ale již jen na půl pusy. Byl již dávno zabraný do hry s autíčkem a měl zase úplně jiné starosti.

Když dospěl, tak jsem mu tuto příhodu vyprávěla. Vůbec si nic takového nevybavoval, vše bylo z jeho paměti vymazáno.

A co jsem si myslela a myslím O TOM já?

Vždy budu přesvědčená, že se babička přišla podívat na svého pravnoučka, kterého si vůbec nestihla užít.

Nikdy na to nezapomenu!

Ale ne jenom syn, také já měla zážitky s neznámem. Pro mne to bylo o to horší, že jsem nebyla nevědomé dítě, které je citlivé na paranormální jevy, a přitom je bere jako samozřejmé. Já se to snažila vysvětlit rozumem, ale to se mi nedařilo. Nevěděla jsem si rady a strašně jsem se bála.

Nejprve to začalo docela nevinně a ne moc hrozivě. Bylo to jako stará hra na „Škatule – batule – hejbejte se“.

Jednou ráno jsem prostě zjistila, že křeslo je úplně jinde, než bylo večer. Divila jsem se, ale ještě jsem si nic hrozného nemyslela. Dala jsem ho zpět a všech doma jsem se ptala, kdo to udělal, ale nikdo se k tomu nehlásil. Naopak se divili, co to mám za divné otázky, proč by to proboha dělali? Hlavou se mi honilo: …. Proč by to opravdu někdo dělal …. a kluci jsou malí …. a dalo by jim to práci … a určitě bych se vzbudila, jak by těžké křeslo šoupali po koberci  … co to tedy znamená?

Ono se to však opakovalo po víc dní a křeslo bylo vždy znovu posunuté, ale jinam, než v předchozím dnu. Vždy jsem ho dala zase zpět, ale v klidu jsem již rozhodně nebyla. Co to proboha je? Proč se to posouvá? Kdyby bylo nějaké zemětřesení, určitě by nás to vzbudilo a taky by bylo posunuto i něco jiného, než jedno a to samé křeslo.

Jednou bylo křeslo dokonce až před zavřenými dveřmi na chodbu (tedy by to musel udělat někdo z pokoje – dveře se otevírají do pokoje …a proč by dělal barikádu, aby se nedalo jít na chodbu?).

Nedalo se to logicky vysvětlit!

Ale mělo být ještě hůř:

Stěhování křesla naráz ustalo zrovna tak, jak začalo. Nastal klid, který mne ukolébal. Když jsem to začala pomalu pouštět z hlavy, začalo něco úplně jiného. Po té delší době mě jednou v noci probudil pocit, že mi někdo stahuje přikrývku, že ji táhne dolů (od nohou a směrem k sobě). Automaticky jsem ji reflexně chytila. V tom jsem velice jasně ucítila slabý dotek na pravé noze a od kolene dolů ke kotníku mě cosi pohladilo (bylo to přesně takové pohlazení, jaké mi tenkrát udělala babička, když jsem si v deseti letech zlomila pravou nohu – a tehdy mě to hodně bolelo. Babička si tehdy vůbec neuvědomila, že je zlomená noha hodně citlivá).

V první chvíli jsem si myslela, že některý z kluků něco chce a poslouchala jsem, který se ozve. Ale bylo TICHO! A to ticho bylo dlouho a já se bála pohnout. A ticho bylo strašidelné a připadalo mi, že uplynula spousta času. Nic nebylo slyšet, jen manžel vedle mne oddychoval ze spánku. Měla jsem však velice jasný pocit, že je někdo v místnosti.

Pak jsem najednou úplně jasně zaslechla kroky, jakoby jdoucí směrem k dětskému pokoji. Ve dveřích se však zastavily!!! Jde to k dětem!!!

To jsem již byla hrůzou úplně ztuhlá. Nedokázala jsem se vůbec pohnout. Po chvíli, když bylo opět delší dobu ticho, jsem se pokusila vystrčit trochu ruku a dotykem vzbudit manžela. Což se mi naštěstí podařilo a tak jsem mu velice potichu řekla, že tady někdo je, a že se bojím. Aniž by se snažil zaposlouchat do tmy, v klidu rozsvítil baterku a šel se podívat na děti. Ale ty spaly a nic jim nebylo. Řekl mi spi a – (proboha!) - z a s e   u s n u l!!! Já ale hrůzou ne!!! Podotýkám, že jsem nespala a tento zážitek se mi nezdál. Byla jsem při plném vědomí a smysly jsem měla velice zostřené, i když jsem byla ochromena hrůzou. Ten zážitek byl natolik silný, že jsem již do rána neusnula a bála se pohnout. Ještě týden jsem chodila spát s hrůzou a bála se zavřít oči.

Snažila jsem se tomu dát nějaké rozumné vysvětlení, ale nic mě nenapadalo. Jen se mi stále častěji a intenzivněji vkrádalo do podvědomí, že to byla babička a přišla se z druhého světa podívat na pravnoučky. Jednak si jich moc neužila a jednak jsem ji prosila, aby mi dala vědět, zda existuje něco po životě…… A ona to splnila!!! ….. Závada je tedy na mé straně, že se s tím nedokáži srovnat, a že se příšerně, ale opravdu příšerně bojím.

Další zážitek přišel v létě v roce 1997.

Vařila jsem oběd a děti s manželem byly venku na zahradě. Najednou jsem slabě ucítila typickou vůni babiččiny domácnosti. Tato vůně sílila, až byla najednou velmi silná a ještě přitom zesilovala. Pociťovala jsem přitom takový divný chlad a průvan. Začala jsem se bát! A postupně ten strach velmi vzrůstal, až jsem se rozbrečela.

„BABI!!! Jsi to ty?“

Ale v té chvíli jsem již přitom velmi jasně věděla, že za mnou přišla babička na návštěvu. V slzách jsem ji pak prosila, aby mi to již nedělala, že se   s t r a š n ě   bojím, že mi to je nepříjemné. „Už babičko nechoď! Moc tě prosím! Mám tě ráda.“

Podívala jsem se na hodiny – bylo přesně 12,00.

Utekla jsem ven za manželem a ten, když viděl, že brečím, v první chvíli se lekl, že jsem se snad pořezala. Vysvětlila jsem mu, co se stalo. Šel se mnou hned zpět do kuchyně, ale tam bylo vše tak, jak to má být. NIC jsem již necítila. 

A od té doby se již nic neděje. Žádné strašení, žádné paranormální jevy, žádné návštěvy, prostě … NIC.

Všechny uvedené zážitky ve mně vyvolávaly hrůzu, i když jsem tušila, že je to babička a že mi nic špatného nehrozí. Bylo to  v e l m i  nepříjemné. Protože si tyto věci nedokáži logicky vysvětlit, nahánějí mi hrůzu. A vždy, když si na to vzpomenu, tak se mi to znovu vybavuje (sice již zamlžené časem) a znovu pociťuji strach. Ten je však již slabší, spíše převládá pocit respektu a vědomí, že …. N Ě C O    E X I S T U J E !!!