Tak, jako většina zahrádkářů, máme i my na zahradě skleník. Není to však skleník na zeleninu. A hlavně také není můj. Je mého staršího syna, který je kaktusář a sběratel kaktusů. Nějak se stalo, že mu kaktusy učarovaly a začal si pomalu zakládat sbírku. Když se mu pak namanul k dispozici starý skleník zdarma, neváhal, vykopal si sám základy v rohu zahrady a skleník s tatínkem přivezl. Spolu ho smontovali, syn si vydláždil uprostřed cestičku a všude tam, kde má být ve správném skleníku zemina, si navezl písek. Doplnil ho pískovcovými kameny tak, aby to znázorňovalo skály. Postupně pak začal mezi kameny zahrabávat do písku své ostnaté poklady. Ve dne kameny „naakumulují“ teplo a v noci z toho mají kaktusy kamínka. Kaktusy jsou v písku zahrabané až po okraj květináče a tak to pak celkově vypadá moc hezky – skoro jako v Mexiku.
V současné době má syn skleník již plný. V létě není dne, aby mu tam některý pichlák nekvetl. Má všelijaké – kulaté, štíhlé, vysoké, plazivé, placaté, hodně pichlavé, skoro nepichlavé, chlupaté a lysé a takhle bychom mohli pokračovat dále. Hlavní je, že každý kvete. Některý jen jeden den, jiný i týden. Květy často i líbezně voní a to některé tak intenzivně, že stačí pootevřít okno skleníku a projít okolo a vůně vás doslova „praští přes nos“. A ty barvy – neznám žádnou jinou rostlinu, která by tak rozmanitě tvarově a barevně kvetla. Ta barva je například citrónová, ale tak, že je skoro průhledná a člověk úplně cítí kyselost citrónu. Další barva je opravdu sytá oranžová, opravdu něžná růžová a další sněhově bílá se slabě narůžovělými okraji. Ale je tu i světle zelená. Navíc i po odkvětu vytváří některé druhy krásně červené tobolky (plody plné semínek), které kaktus zdobí hrozně dlouho.
Syn se o své svěřence náležitě stará. Zimuje je v domě v chladné místnosti, na jaře je pak přenáší zpět ven, přesazuje a během letnění je zalévá a hnojí. Nevím, kde se u něj ta záliba v tak pichlavých rostlinách vzala. Nikdo z rodiny kaktusář nebyl. No, ale vždycky musí být někdo první. To by jinak nešlo.
To přenášení kaktusů není však tak jednoduché, jak se zdá. Ony jsou to totiž některé kusy již „obrkusy“ a do skleníku se nevejdou. Jsou to většinou opuncie, které tak musí zůstat mimo skleník a poradit si s nepřízní počasí. To jejich stěhování je však hrozná operace, na kterou je třeba třech dobrovolníků. Ti dobrovolníci si však musí nechat líbit zapíchané bodliny v zádech, rukách a nohách a ještě se musí, sklonění a držící květináč s „obrkusem“, dostat na určené stanoviště (dle období). Takový „obrkus“ se sice stěhuje na „rudlíku“, ale dobrovolníci ho musí podepírat ze všech stran, protože se kymácí. A podepírejte něco, co má na všechny strany obrovské talíře, plné ostrých zbraní, které, když se zabodnou, nejdou vyndat. To si již myslíte, že jste vše vyndali, ale je to tam stále, a i týden po skončení stěhovací akce, se vše člověku stále znovu a znovu připomíná a píchá a píchá. A nic tam nevidíte, jen to stále píchá. On se totiž ten osten v ráně zlomí a jak je slabý, tak je neviditelný a to je konec.
Kaktusům však tutu nepříjemnost odpouštíme. Vždyť za to nemohou.