Ukázka z mého rukopisu knihy "Jezero Kost"

Po obědě se všichni tři vydali na cestu do vsi. Slíbených koníčků se Alice trochu obávala. Jen byla ráda, že jde s Mirkem a nemusí se tam vydávat sama. Přece jenom by se necítila dobře.

Prošli po silnici podél třech chat, které byly nyní v sobotu odpoledne plné života.

U chaty Novotných na ně tentokrát nikdo nevybafl. Pan Novotný měl venku starý stůl a něco na něm natíral a jeho paní šla zrovna okolo něj s motyčkou. Alice na ně zamávala a nahlas pozdravila.

„Dobrý den, paní Alice, nechcete se stavit? Kluky tady nemáme, byl by klid.“

„Moc ráda, ale tento víkend to asi nevyjde, přijel za mnou kamarád a jsme pozvaní na koníčky.“

„Tak to si to užijte. A nám to vyjde třeba příští týden, viďte?“

„Určitě, ráda přijdu. Zatím na shledanou.“

U následné chaty, se Alice snažila zahlédnout Sašu, ale ta venku nebyla. Okno však bylo otevřené, takže na tento víkend přijela.

Poslední chata patřila jejímu oblíbenci panu Františkovi a tak Alice Mirka přímo táhla, aby ho představila starému pánovi.

Jen se přiblížili k plotu, ozval se hlídač Míša. Beny ho okamžitě pozdravil a Míšův štěkot se přeladil do vyšších tónů a kratších výštěků. Chvílemi se ozývalo až kňučení.

Najednou se otevřely dveře a pan František vykoukl ven.

„Co je Míšo? ..... Á,........ to je milá návštěva! Počkejte, hned vám otevřu.“ Pan František se usmíval a pospíchal, co mu nohy dovolily.

„Pojďte dál, Alice, moc jsem na vás čekal a stále vás vyhlížím. Musím vám něco ukázat, počkejte, to budete koukat.“

„Dobrý den, pane Františku, chtěla jsem vám také představit mého kamaráda Mirka. Přijel na návštěvu na víkend. Proto jsme se dřív nestavila.“

„Dobrý den, těší mě. To nevadí, hlavně, že už jste tady.

A pojďte přece všichni na dvorek a chvilku tady počkejte. Musím pro to překvapení dojít.“

Z pana Františka se stal najednou malý kluk, který se nemůže dočkat. V očích se mu blýskalo rošťáctvím, jako za mlada.

„Příjemný pán, nedivím se, že ti přirostl k srdci,“ stačil jenom říct Mirek a už byl pan František zpět. V ruce nesl klec s Rózou a postavil ji na stůl.

Alice byla ráda, že Rózu zase vidí. Měla neodolatelnou chuť zkusit, zda na ni papoušek bude ještě reagovat, ale čekala, s čím se vytasí pan František.

Ten se posadil naproti papouškovi a začal na něj mluvit.

„Róza, .... hodný papoušek,  ....   hodný ŽAKO .... ahoj .... no,  ahoj!“

Papoušek se díval okolo sebe. Bylo tu na něj asi hodně lidí. Protáhl se, natáhl křídlo, dal ho zpět, naklonil hlavu. Najednou se s pohledem na pana Františka překonal:

„Ahoj Frrranto ...... ahoj Frrrranto ..... hodný Frrranta .... hodný ŽAKO .... Róóza.“

„Slyšela jste to Alice, to je co? Však jsme poctivě trénovali každý den. Moc si spolu rozumíme, viď Rózo. A taky si hezky popovídáme, ...... ale počkejte, ještě něco!  .... Míšo!“

Míša a Beny se tahali o klacek, ale Míša ho hned na volání pána pustil a přiběhl k němu.

„Míšo, pojď. Koukej Rózo .... Míša .... Míša!“

„HOP!“ ozvalo se najednou z klece a Míša na ten povel vyskočil.

„To je neskutečné, můžete s tím jít rovnou k cirkusu,“ smála se Alice a pan František byl evidentně pyšný, jak se mu to před Alicí podařilo všechno předvést.

„Moc hezké to bylo. Róza je zvyklá na psa a tak má asi Míšu ráda.“

„Teda, všechna čest, to byla asi práce je takhle vycvičit,“ přidal se k ní Mirek.

„Ale ani ne, oni jsou to oba moc chytrá zvířátka a tak to šlo skoro samo,“ řekl skromně pan František.

„Pane Františku, my jdeme teď s Benym na koníčky, ale v pondělí ráno se zase u vás stavím. Připravte si seznam pro nákup. Vezmu vám ho.“

 „To budete hodná. Moc děkuji, že se o mě tak staráte.“

„Nemáte vůbec zač, ráda vám pomůžu, pokud to bude v mých silách.“ 

Příjemná návštěva je trochu zdržela, tak si dali všichni klus až k jezu. Paní Růža tentokrát na lavičce neseděla, tak okolo jejího domku prošli bez zdržování. Zrovna tak pěkně rychle se jim šlo celou vesnicí a to až na její konec ke statku. Tady byla stáj i pro koně. Již z dálky viděla Alice výběh a v něm v klusu dva koně. Začínalo jí být divně u žaludku a krok se jí najednou zpomaloval úměrně k cíli.

„Co je zase?“ ozval se opět „Kolombo“, který si všiml, že za ním Alice zůstává pozadu a otočil se k ní.

„Nic,“ pípla Alice.

„Aha, .... ty máš snad strach, ne? To jsem blázen, taková velká a bojí se zvířátek.“

Alice se na něj jenom úkosem podívala, nebyla schopná odpovědět.

„To tě mám vzít jako za ruku, nebo co?“

Opět se to obešlo bez komentáře a tak Mirek vzal její ruku a rozběhl se k výběhu. Alici tak nezbylo nic jiného, než běžet také. Benymu další běh přišel opět vhod, radostně poskočil dopředu a skoro je pak táhl.

V takovéto divné formaci doběhli ke stáji a Alice si všimla, že jim jdou vstříc Lojza s Jirkou.

„Teda, takové nadšení jsem tady ještě neviděl,“ smál se Jirka.

„Hned vám koně půjčíme, jen co se vrátí z oválu,“ vysvětlil si jejich rychlý příchod po svém i Lojza.

„Nemusíte spěchat,“ bylo jediné, na co se Alice zmohla. Hypnotizovala očima oba koně, mírně klusající po oválu. Zdálo se jí, že ta obrovská lesknoucí se zvířata, poslouchají jezdce jen proto, že je mačkají koleny. A při té představě, že to samé jim bude muset dělat i ona, se jí chtělo zvracet.

Ještěže si jí opět hoši nevšímali. Mohla se tak věnovat svému strachu a snažit se uklidnit. Všichni tři kamarádi spolu totiž okamžitě, po delším opětovném setkání, vedli důležité klučičí řeči, které žádnou holku nezajímají, a kdyby nebyla bývala zaměstnána pečlivým sledováním koňských kopyt, unudila by se možná i k smrti. Takhle se alespoň trochu uklidnila a vydýchala. Pozorovala Benyho, který seděl přitisknutý k její noze, a Alici se zdálo, že prožívá to samé, co ona.

Bylo jí psa moc líto. Sehnula se a pohladila ho po hlavě. Beny ji zvedl, podíval se na svou paní a mírně zavrtěl ocasem. Byl také jako paralizovaný. Najednou k němu pocítila velký nával lásky. Takový, jaký jenom může člověk vůči oddanému zvířeti cítit.

Sedla si k němu na bobek, objala ho kolem krku a přitáhla k sobě. Pes se teď vděčně k paničce přitáhl ještě těsněji a olízl jí tvář.

„Pusinku nechci, ale neboj, nejsi v tom sám a já tě nedám,“ šeptala mu do ucha a cítila, jak se třese. Možná i pes vycítil z paničky strach a tak začal potichu na koně vrčet.

„Beny, ticho! Neboj se! Já tě nedám!“

Jakési zvuky zdola, byly příčinou znovu nabytému zájmu pánů o zbylé členy společnosti.

„Co to tam zase provádíte, vy dva?“ ozvalo se najednou z výšky nad nimi a v hlase Mirka bylo znát, že se dobře baví.

Alice si raději zase rychle stoupla, aby byla s chlapci na stejné úrovni očí.

„Nic neprovádíme, jen Beny se trochu bojí,“ troufla si Alice vše hodit na psa, přestože se před chvíli k němu skláněla s obrovskou láskou.

„Aha, tak Beny se bojí. Kdo by byl řek, že jo, kluci? No tak to s tím budeme muset něco udělat.“

Jezdci již naváděli koně pomalým krokem zpět ke stáji a kluci se hned, k její hrůze, dali do převýchovy psa.

„To se musí postupně. Vem ho nakrátko a pojď s ním ke stáji. Drž ho, ale opravdu pevně,“ velel Jirka.

Alice se tedy, opět s bušícím srdcem, vydala se všemi ke stáji, před kterou jezdci mezi tím zastavili a sesedali. Dali se hned do utírání koňského potu a chystali se odstrojit sedla.

„Nechte to ještě chvíli, já to pak udělám. Dáme si asi jen pět koleček chůze,“ volal na ně Lojza a jezdci čekali, až k nim všichni přijdou.

„Můžu si půjčit Arnyho?“ obrátil se Mirek na Lojzu a skoro ani nečekal na odpověď, jak byl nažhavený, aby se již vezl na koňském hřbetu.

Alice nestačila koukat. Městský člověk Mirek, se úplně normálně vyhoupl do sedla a odcválal jako zkušený jezdec.

Tak,  ....... a teď tady zůstala sama! Vlastně s Benym, Jirkou, Lojzou a hlavně s tím obrovským koněm.

„Na,“ uslyšela Lojzu a najednou měla v ruce ohlávku a u obličeje koňskou hlavu.

„Pohlaď jí. To je Laura, a je to ta nejhodnější klisnička, kterou znám. Dej jí tohle ..... a pěkně natáhni ruku .....

 a propni prsty.“

Alice ani nevnímala, že jí do ruky Lojza dal malé jablíčko, jen poslušně prováděla všechny pokyny, které k ní, jakoby z dálky, pronikaly.

Natáhla ke koňské hlavě ruku, co to šlo a propnula prsty skoro do oblouku. Najednou ucítila vlhkost a velké zuby, které si opatrně, aby jí nic neudělaly, vzaly pochoutku a začaly ji chroupat. Jablko bylo v tu ránu pryč.

„Na, dej jí ještě dvě,“ nařídil Lojza a natáhl se k Alici s dalšími jablky.

Alice, překvapená příjemným pocitem, když jí koníček bral z ruky opatrně pochoutku, se již s větší důvěrou dala do přesného plnění minulých pokynů. Bála se udělat něco jinak, než před tím, aby se to tomu koni nepřestalo líbit, a aby raději nijak nereagoval.

„No, vidíš, dobrý. A teď pejsek,“ Lojza vzal opatrně vodítko a přitáhl si Benyho k sobě.

„Hodný pejsek. Koukej, jak já voním po koníčkách,“ přiblížil k psovi své kalhoty a pes zavětřil.

„Pojď, hele koníček,“ a pes, kterého přiblížil opatrně ze strany ke koňské noze, si s náležitým odstupem a s nataženým krkem čichl.

„Hodný, hodný Beny,“ hladil ho po hlavě a pes se začal vzpamatovávat ze strachu a začal být naopak zvědavý na další prozkoumávání toho velkého zvířete, které nic nedělá, jen stojí.

„To prozatím stačí,“ řekl však kupodivu Lojza a podal vodítko s Benym Jirkovi.

„Tak šup do sedla,“ obrátil opět svou pozornost k Alici, která do té doby stála opodál, jako přikovaná.

„Já?“

„A kdo jinej, já snad? Kdo si přišel zajezdit?“

„Ale .... vždyť já jsem říkala, že to neumím,“ snažila se ještě zvrátit nezvratitelné.

„Taky tě nepustím samotnou, povedu koně a ty se jen povezeš, neboj,“ usmál se Lojza.

„To by snad šlo. Ale půjdeme pomalu jo?“

„Jak jinak. Nemysli si, že vedle vás poklušu a vypustím duši a ty se přitom pěkně povezeš,“ Lojza se již zasmál hlasitě a kůň trhl hlavou.

Ještě více trhla hlavou Alice a nebyla daleko k útěku.

„No, no, jen se mi tady nezblázněte. Člověk se už nemůže ani zasmát.“

Pomohl Alici do sedla a vzal koně za uzdu. Pomalu a opatrně se takhle všichni tři vydali na malý oválek, na kterém se provádějí kurzy pro nováčky.

Alice se držela jako klíště a dávala si pozor, aby nespadla. Zdálo se jí, že ze sedla k zemi, je to obrovsky vysoko. Ale po pár okruzích, kdy se již trochu uvolnila, se jí jízda začala i svým způsobem líbit. Odvážila se dokonce podívat taky doleva a ne jen na hřívu před sebou. Nevnímala, kolikrát šli dokola, ale Lojza najednou zabočil zpět ke stáji.

„Pojď dolů, to zatím stačí.“

„To je už konec?“ bylo jediné, na co se zmohla.

„Hele, nejdřív nechceš a pak bys nás tady všechny strhala, ne? Nech si taky něco na příště. Pro začátek dobrý a nebudeme to uspěchávat. Možná, že se už příště podíváš z koně i doprava,“ začal se smát Lojza a Jirka se k němu rád přidal.

„Abyste se nezbláznili,“ popadla Alice vodítko s Benym, které ji Jirka podávat a chvíli dělala uraženou. Dlouho jí to však nevydrželo. Přicválal totiž Mirek a sesedl z Arnyho.

Oba koně si převzali dva kluci, kteří vyběhli ze stáje a začali je odstrojovat.

„Tak co, paní hraběnko, jak jste se projela?“ obrátil se Mirek k Alici a bylo vidět, že on se projel k úplné spokojenosti.

„Jo, dobrý to bylo, dík za zájem,“ nechtělo se Alici moc vyprávět o zážitcích na hřbetě koně. Ale kamarádi jsou kamarádi a tak Mirkovi neváhali referovat za ni.

„Šlo jí to výborně, už umí dát koni tři jabka a dokáže se z koně podívat doleva.“

Teď se smáli všichni tři, jak blázni, a ten zrádce Beny, okolo nich radostně skákal a poštěkával.

„Pitomci,“ byla reakce Alice, která však způsobila jenom ještě větší salvy smíchu. Nebyli vůbec k zastavení, protože Alice jenom stála a koukala. A to bylo na ně, jako na býka červený šátek.

Alice to nakonec nevydržela, ani se to vlastně nedalo, a začala se smát s nimi.

Najednou z ní všechen strach z koní spadl a ona se nakonec divila, že se jich bála, když nebyl vůbec důvod.