O rybách a o jezírku

Nikdy jsem si nemyslela, že do ryb se někdy můžu zamilovat. Tedy do těch živých, které nám plavou v jezírku.

Nejprve jsme měli v malém jezírku dvě ryby – červené karásky, které jsem dostala jako dárek od kolegyně z práce. Doufala jsem, že je to párek a měli jsme štěstí. Plavalo tam najednou plno malých černých tvorečků, plných života.

Copak, v létě to šlo, byla to zábava a jen se to chodilo krmit a vzduchovalo se tomu. Horší to bylo v zimě. Jezírka jsou málo hluboká a vše živé v tom zamrzne. Co s tím? Vymysleli jsme, že je dáme do dvou dětských vaniček do „studené místnosti“ v přístavku, kde je také ústřední topení a dá se zamezit zmrznutí. Nápad to byl  sice dobrý, ale ta práce. Než to vše naši kluci vylovili, dosela se zapotili. Chodili „na lov“ za tmy, aby baterkou prosvítili vodu a našli tam ten tmavý potěr, který tak byl lépe vidět, než za slunce. Také v zimovišti se rybkám musela po 14 dnech měnit voda a trochu se musely i krmit, protože měly teplo a nezazimovaly.

Takto jsme to provozovali několik let a ryby se stále rozmnožovaly a rostly, a začínalo jim  být ve vaničkách těsno. Nehledě na to, že s tím byla taková úmorná práce. A tak jsme začali uvažovat o nějakém větším jezírku, kde by ryby zimu přežily.

A tím začala další etapa v historii naší zahrady. Jediné možné místo pro jezírko jsme vybrali vzadu na zahradě a na jaře pak začali kluci s tátou kopat díru podle našeho vlastního návrhu. Objednal se kontejner na odvoz neúrodné půdy a z té úrodné jsem si opět začala rozšiřovat skalku směrem k ohništi a stavěla jsem si prakticky jakýsi protisvah k původnímu návrší nad sklepem. Tady jsem již chyby nedělala a kriticky si musím přiznat, že se mi to pravděpodobně povedlo, protože ani po letech nemám potřebu to předělávat. Spíše se některé kameny rozpadly (jsou samozřejmě opět z pískovce) a tak budu jen doplňovat a ten rozpadlý kámen použiji na skalce jako kamennou drť, než se úplně rozpadne na písek.

Jezírko, hluboké150 cm, jsme si nechali odbornou firmou vyložit jezírkovou fólií. Toho jsme se sami báli, ale je to jediná práce, kterou nám na zahradě udělal někdo jiný. Alespoň jsme navázali kontakt na bezvadného člověka – majitele této firmy – a stále si od něj kupujeme krmivo a přípravky na úpravu vody. Jezírko je vybavené filtrací a UV lampou. Okolo něj ze dvou stran je dřevěné molo, které je na jedné straně rozšířené z důvodu umístění lavičky.

Ryb – červených karásků – tam máme nepočítaně, a když se jdou s žebrotou najíst, je to jako červená lavina. Dokáží opravdu žebrat, jen se někdo objeví. Moc dlouho to nevydržíme, takže se u nás mají dobře.

Máme hold slabou náturu.

Nikdy bych také nevěřila, že ryby mlaskají. Stačí si jich nevšímat a nedat jim hned jíst a ony se stále za člověkem otáčí, sledují jeho pohyb, plavou za ním a všechny přitom neustále s pusami nad hladinou mlaskají. Tento zvuk dokáží dělat, i když se živí na vodních rostlinách.

Při pohledu na hladinu jezírka, kde ryby dělají obrazce, kola a osmičky, je nám úžasně a zapomínáme na okolní svět. Mám ráda ty chvilky na lavičce s pozorováním toho života ve vodě. No a co ještě k tomu napsat?

Prostě miluji ryby.