O skalce
Vzhledem k tomu, že v době, kdy jsem si zakládala zahradu, byly v módě skalky, musela jsem ji mít taky, abych byla in. Takže jsem, tak jako jiní, použila dostupné kameny z okolí (pískovec) a začala s prací na již navršené zemině, která byla nad zahradním sklepem na jablka a brambory.
Moje první skalka tak byla úplně hrozná a kýčovitá a dala plno práce při pletí náletových rostlin. Nehledě na to, že jak jsme nejprve tento „pahorek“ zatravnili, rostla mi tam místy stále i tráva. Kameny jsem dávala tak, jak se mi to zdálo dobré a tak, aby to celé nespadlo. Mezi ně jsem strčila skalničky, které jsem dostala od sousedky. Pravda, dařilo se jim dobře. Až moc dobře! Přerůstaly jedna do druhé a vytvořily nepřehlednou kupu, která přerostla i kameny. No … byla to při vší té práci jedna hrůza.
Jak šel čas, a jak jsem měla více a více knih o zahradách, uznala jsem svou chybu a skalku jsem celou předělala. Kameny jsem naskládala do jakýchsi schůdků, doplnila je další várkou tak, aby bylo vše spíše kamenné než zelené. Vynechávala jsem malé části pro následné osázení skalniček, které již nyní doplnily také nízké konifery. A také jsem skalku podstatně rozšířila, takže z návrší pokračovala do roviny a byla doplněna třemi jezírky (z plastových prefabrikátů), které byly uloženy za sebou do mírného oblouku. Nad místy dotyků jezírek byly (mým mužem) vytvořeny dřevěné obloukové můstky tak, aby nebylo vidět, že se jedná o jednotlivá jezírka, ale aby to dělalo dojem jednolité vodní plochy. Pravděpodobně se to povedlo, protože, když k nám přijde na návštěvu někdo, kdo to u nás nezná, ptá se zda je to potok. Hrany jezírek jsem zamaskovala kameny a rostlinami, které postupně dorostly a tak již nyní není vidět, kde přesně jezírko končí. Do jezírek jsem umístila lekníny a na mělčiny kameny, pro snadné pití a koupání ptáků.
No, to už bylo jiné kafe. A ještě k tomu jsem dostala (od kolegyně z práce) dva červené karásky, asi dvouleté, zároveň s přáním, aby to byl párek. No …. a on to byl. Ale ryby si zaslouží svou vlastní kapitolu, tedy zpět ke skalce.
Ona totiž, ani tato skalka nezůstala tak, jak byla vytvořena. Na návrší se opět dočkala změny a vytvořené kamenné terásky, vzniklé ze schůdkovitě položených kamenů, byly částečně zrušeny. Na vzniklých místech bez kamenů na vrcholu, se tak objevila cestička, která vede horem celou skalkou a končí vzadu kamenným schodištěm vedoucím k bonsaím, které stojí na dřevěné palisádě ze švestkových kmenů. Na cestičku se dá dostat jednak z hlavní cesty – to je po dvou pozvolných schodech a nebo těsně u sklepa – to je po příkřejším schodišti ze čtyřech schodů vytvořených z kamene. Cesta je vysypána kamenným štěrkem.
Schodišťově sestavené kameny byly velmi omezeny a částečně nahrazeny kamennými suchými zídkami, které drží svah a poskytují rostlinám větší komfort.
Také zasazené dřeviny – tři túje – poněkud (vlastně hodně) vyrostly a tak se musí stříhat každý rok do určeného tvaru.
Jednou se dokonce stalo, že při silné bouřce s vichřicí, se sousedovi skácela jabloň, kterou měl u plotu s námi a celá nám tak spadla na skalku. Byl zničený plot a jedna túje to zle odnesla. Celá se v horizontální polovině zlomila a ještě se její zbytek ve vertikální polovině sedřel, takže z ní zbylo ubohé torzo. Vzhledem k tomu, že tato túje stojí u zadního schodiště a již překážela v chůzi, využili jsme tohoto zásahu „z hůry“ k radikální proměně, na kterou bychom si jinak netroufli. Celou jsme ji od země obnažili a nechali kmen čistý tak, abychom mohli pod korunkou pohodlně chodit po schodišti. Vršek jsme pokud možno vytvarovali do polokoule a doufali, že sedřená polovina obrazí tak, aby z této polokoule byla časem koule. A ono se to podařilo. Teď je to krásný prvek, který poutá pozornost.
Ale ani tato obměna skalky není konečná. Nějak se mi začíná opět v hlavě rodit další změna a vzhledem k tomu, že jsem již asi pět let „ujetá“ na suchých kamenných zídkách, myslím si, že se to promítne i do budoucí úpravy skalky.
Alena Pekařová
Vážení přátelé a (ne)vážení nepřátelé,
tak jsem se konečně rozhodla! Nebylo to hned, zrálo to pomalu, ale dozrálo (myslím) v pravý čas. Končím zde na blogu iDnes. Důvod? Špatně snáším ty zde neplodné diskuze, urážky a hádky o ničem.
Alena Pekařová
Jak ekologicky na mšice.
Potíže se mšicemi zná snad každý pěstitel čehokoliv. Pokud jsou venku na růžích, je to jednoduché – růže nejíme a tak bez váhání použijeme doporučený a zakoupený sprej. Tedy chemii. Něco jiného je, pokud se vám kolonie mšic usídlí na chilli papričkách pěstovaných celoročně na kuchyňském okně.
Alena Pekařová
Ostrov
Ta loďka se pohybovala souhlasně s obrovskými vlnami a vyděšená posádka se držela „zuby nehty“ všeho, co jen měla v dosahu. Již dávno nebyla tato plavba dovolenkovou kratochvílí. Již dávno se změnila v děsivou a život ohrožující.
Alena Pekařová
Už je to tady!!!
Vážení, dovolte mi jen krátké oznámení. Tak „už je to tady“ a nikdo nám to již nevezme.
Alena Pekařová
Za komunistů bylo líp?
„Jo, za komunistů bylo líp, paní Nováčková, to mi věřte,“ otočila se starší paní ke své sousedce na lavičce a povzdechla si. „No, jak v čem, paní Pavlíčková, jak v čem,“ odpověděla váhavě oslovená.
Alena Pekařová
Psí záhada
Ten článek v magazínu „Víkend“, mě zaujal natolik, že jsem v paměti pátrala, zda jsem něco takového také nezažila.
Alena Pekařová
Kravata
„Jo, a potřebuju novou kravatu,“ ozvalo se z koupelny, kde se holil mladý muž. „Ale, miláčku, vždyť jich máš plno ve skříni a tak přece ...“
Alena Pekařová
Já a metro
ANO, přiznávám se, jsem ženská z vesnice. A jako taková, musím být nutně Pražáky označená jako - bába z Buranova. Ne, necítím se trapně. Nemůže být každý z velkoměsta, ale ...
Alena Pekařová
Kouzelná kniha
Kouzelnou knihu má možnost poznat a přečíst úplně každý! Nevěříte? A přesto je to pravda.
Alena Pekařová
Kde to jenom vzali?
Dnešní ráno jsme, tak jako jindy, pustili rádio, na kterém máme nastavenou svoji oblíbenou stanici. Mimo jiného jsme se dozvěděli, že včerejší den - 19. ledna 2015, byl označen za nejhorší den v letošním roce.
Alena Pekařová
Hlavně, že si můžeme hrát
Jeli jsme zase jednou okolo té nádhery za dlouhým plotem. Předpisově sestřižený trávník nejzelenější ze všech v okolí, cesty, vlny v terénu, kopečky, kopce, potoky, jezírka a větší jezero s ostrůvkem. U toho samozřejmě stoprocentní obslužnost, aby se těm, kdo na to mají, mohlo splnit kdejaké přání. Prostě skoro vše, co hrdlo a tělo ráčí. Takový malý ráj na Zemi.
Alena Pekařová
Šedý mrak
Již delší dobu s tím zápasila sama. Bránila se, jak se dalo, kupovala v lékárně všechno, co jí tam nabídli a začala to užívat, vždy s novou nadějí. Po pár dnech však vždy musela uznat, že všechno přicházelo „v niveč“. Bylo jí čím dál hůř.
Alena Pekařová
Proč ho strašíte?
Autobus měl přijet přibližně za tři minuty a po chodníku se ještě loudavě přibližovala hlasitá trojice. Tedy ona, on a ono. Vypadalo to, že pojedou do města se mnou.
Alena Pekařová
Dopis
Stará paní sešla opatrně schody a po cestičce z písku, došla k vrátkům. Odemkla poštovní schránku, umístěnou ve středu branky, a nakoukla dovnitř. Tiše si vzdychla a vydala se pískovou cestou zpět. Obtížně vyšla schody, přidržujíc se jednou rukou zábradlí a druhou svírajíc hůl. Tiše za sebou zavřela vstupní dveře.
Alena Pekařová
Hvězda
„Kubíku, tak nám to jede až za půl hodiny. Vydržíš tady čekat nebo půjdeme ještě do parku?“ obrátil se starší pán na malého, asi pětiletého klučinu. „Počkáme tady, dědo. Nechci do parku. Budu koukat na auta.“
Alena Pekařová
Proč to nefunguje?
Možná se to už stalo i někomu z vás. Možná je to jejich normální chování. Možná jsem ojedinělý případ. Nevím. Každopádně jsem byla velmi rozčarovaná a měla jsem strašnou chuť někomu osobně vysvětlit, jak by to mělo správně chodit.
Alena Pekařová
Proč je mi smutno na Silvestra
Zkusili jste si někdy vyjít na Silvestra ven do noční zahrady a jen tak v tichosti tam postát? Ne? Pak asi nepochopíte ten můj smutek nad lidským a hlučným vyjádřením silvestrovského veselí.
Alena Pekařová
Proč si nedat třeba amarouny?
„Tak, a je po Vánocích,“ konstatoval syn s pohledem upřeným do lednice. Ne, že by byla prázdná, ale trochu přece jen zhubla. „Ty máš hlad?“ zeptala jsem se spíš jen proto, aby řeč nestála. Byly dvě hodiny odpoledne a po docela vydatném obědě hlad mít ještě nemohl. „Ne, jen mám na něco chuť.“
Alena Pekařová
Proč si nepopřát – aneb jsem tady nová
Nevím ještě, jak to tady na blogu všechno chodí a funguje. Jsem nová (od letošního léta) a jako nováček se tady teprve pomalu rozhlížím. Ale přece jen jsem již na něco důležitého přišla a podle toho se začínám i chovat a zařizovat.
Alena Pekařová
Proč se tak chovají?
Když mi tu příhodu vyprávěl, přepadl mě velký vztek na celý ten nespravedlivý svět. Proč se někteří chovají tak bezohledně, tak agresivně a tak hnusně? Proč schválně kazí náladu ostatním a pak se ještě hrozně diví, že nejsou mezi lidmi oblíbení?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 106
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 752x